Vím jak chutná vzduch - 1

25. prosince 2010 v 15:11 |  knihy o PPP


vím jak chutná vzduch

Moje podrážděnost rostla a rostla, čím víc jsme se blížili k Jesperovým prarodičům. Jak já jenom nesnášela tuhletu kome­dii, které se říkalo vánoční večeře. Trvalo to zpravidla dvanáct nekonečných hodin, než jsme se zas dostali do auta a jeli do­mů, a za těch dvanáct hodin se stihlo probrat všecko, od fan­tastického fotbalového talentu Jesperova mladšího bratra až po babiččino bolení v kříži, které ji trápilo už léta.
Když Jesperova maminka otevřela dveře, snažila jsem se vyloudit na tváři úsměv. Byla to vždycky ona, kdo nás jako pravý generál nadirigovala na naše místa a čekala, až se na ni vděčně usměju za to, že mě zas po roce posadila vedle strýčka Dennise z jižního Jutska. Ne že bych měla něco proti jižnímu Jutsku nebo strýčku Dennisovi, jen jsme si prostě neměli moc o čem povídat. Těch pár vět o počasí vystačilo tak na prvních pět minut; zbývajících 11 hodin a 55 minut jsem se tedy, jak se dalo čekat, smála s ostatními tchyniným veselým historkám a objímala už po sto padesáté páté dědečka.
Podívala jsem se přes stůl na Jespera, který byl ve svém živlu. Seděl samozřejmě po boku své matky a všichni ho jako vždycky vychvalovali až do nebes. Jeho úsměv byl s přibýva­jícím odpolednem čím dál širší a jeho oči víc a víc zarudlé. Přistihla jsem se, jak přemýšlím o tom, co tam sakra mezi těmi lidmi dělám, když s nimi nemám vůbec nic společného.
"Ty máš teď ale pěkně baculaté tvářičky," pokřikovala na mě přes stůl teta Gerda.
"To myslíš mě?" vykoktala jsem ze sebe celkem mile smě­rem k tomu narůžovělému obličejíku orámovanému trvalou.
"Jo, tebe! Je vidět, žes trochu přibrala. Ohromně ti to sluší!" švitořila zvesela.
"Děkuju," stěží jsem se zmohla na odpověď a koutkem oka zahlédla, jak se Jesperovy červené oči rozzářily. Pusu měl roz­šklebenou jak prasklinu v dřeváku a já se musela fakt přemá­hat, abych na něj přes stůl nezakřičela "ty jsi ale pitomec". Věděl, jak nesnáším, když někdo mluví o tom, kolik vážím. Jako kdybych si sama nevšimla, že moje proslulé tvářičky jako jablíčka jsou teď ještě trochu kulatější. Nakládaná ryba mi bobtnala v puse a já v duchu vystřelila na tetu Gerdu otrávený šíp. Teď už jsem mohla rovnou jet domů, celý den byl totálně pokažený.
Když jsem konečně zas seděla v autě se svým opilým přítelem vedle sebe, pomalu mi začaly po tvářích stékat slzy. Mám ty nej­naducanější tváře na světě a vedle mě sedí tenhle opilý pitomec. "Fakt jsem přibrala?" zeptala jsem se Jespera, který podři­moval s otevřenou pusou a sliny mu tekly po bradě.
"Jo, ale víc tebe je víc pro mě," uchechtl se a štípl mě do prsa. Když jsem mu dávala ruku pryč, měla jsem úplně stažený žaludek.
Druhý den ráno jsem vyhrabala ze skříně starou váhu. Pamato­vala jsem si, že před půl rokem jsem vážila 52 kilo, takže když váha ukázala 54, bylo mi zas do breku. Teta Gerda měla tedy pravdu. Přibrala jsem, a když jsem se podívala pořádně, bylo mi jasné, že se mi nezakulatily jen tvářičky. Obrátila jsem se k zrcadlu bokem a pozorně si prohlížela celé tělo. Dřív jsem měla kůži na břiše pěkně napnutou, teď však byla trochu po-vaďlá a zadek kulatější.
"Do prčic," nadávala jsem si pro sebe, když jsem váhu uklí­zela. Hned mi bylo jasnější, proč už v Tokiu nedostávám tak často nabídky na módní přehlídky. Myslí si zkrátka, že jsem moc tlustá. Chápu je. Japonci jsou přece takoví drobní, a na­jednou si přijde Evropanka s takhle velikým zadkem. Musíš s tím něco dělat, Marie!
Celý zbytek vánočních prázdnin jsem se nemohla dočkat, až budu zase v Japonsku, daleko od Jespera i od celé rodiny, a budu moct v klidu přemýšlet. Až uniknu všem těm sváteč­ním večeřím a debatám o mém životě a mojí budoucnosti v Japonsku. Vždyť kdo ví, jestli mě tam ještě vůbec nějaká čeká? Podle toho, jak se věci měly za poslední tři měsíce, to příliš růžově nevypadalo.
"Však ono to všechno nějak dopadne!" volali za mnou všichni, když mi mávali na rozloučenou na letišti v Kastrupu. Konečně zase sama! S taškou plnou časopisů a blaženým úsměvem na rtech jsem se pohodlně uvelebila na sedadle v le­tadle. No jo, jasně že to všechno zvládnu. Musím se jenom zbavit těch dvou kil, co jsem nabrala, a pracovní nabídky se pak zas samy pohrnou.
Paní vedle mě se dala do hovoru, ještě než jsme se vůbec odlepili od země. Ježíšmarjá, čtrnáct hodin v letadle strávit s takovou ukecanou babou. Snažila jsem se jí odpovídat sice zdvořile, ale velmi krátce a zarytě jsem upírala pohled do ča­sopisu tak, aby jí muselo být jasné, že nemám nejmenší chuť se s ní bavit. Pusu však zavřela, až když nám přinesli jídlo. Rychle do sebe všechno nacpala a s radostí si ode mě vzala čokoládovou tyčinku.
"Tyji opravdu nechceš?"
"Ne, nemám čokoládu ráda," usmála jsem se na ni trochu kysele a v puse se mi sbíhaly sliny.
Odjakživa jsem čokoládu zbožňovala, ale na mé nové cestě za hezčí postavou byla tabu. Když nám později přinesli send­viče, zdvořile jsem odmítla, i když mi nahlas kručelo v břiše. Při příletu do Tokia jsem málem omdlela hlady. Otevřela jsem si colu light, rychleji vypila a doufala, že zazené to nejhorší.
Když jsem přijela, byla kancelář plná modelek bavících se o vánočních prázdninách. Dřív jsem bývala vždycky veselá a přátelská, a teď jsem se najednou přistihla, že stojím někde v koutě se svojí lehkou colou v ruce. Pozorně jsem si prohlíže­la svoje kolegyně a kouřila jednu cigaretu za druhou. Opravdu, většina z nich byla hubenější než já. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla?
"Děje se něco?" zeptala se moje bookerka Cathy a pohladila mě po ruce.
"Ne, vůbec nic," odpověděla jsem, ale stejně jsem se ne­mohla udržet. "Připadám ti tlustá, Cathy?"
"Cože, tlustá, to rozhodně ne, ale komu by neprospělo pár kilo shodit?" zasmála se a šla dál. Změřila jsem šiji pohledem a rozhodla se, že tedy každopádně nechci skončit tak tlustá jako ona. Vážila určitě takových 60 kilo a nohy měla jako kůly, protože byla malá.
Časem jsem pomalu začala měnit svoje jídelní návyky. Pře­mýšlela jsem nad každým kouskem jídla a to pro mě bylo něco nového. Předtím mě tohle ani nenapadlo a mezi modelkami v agentuře jsem byla jediná, kdo si několikrát za týden zašel na večeři do McDonald's.
Těsně před tím, než jsem jela domů na vánoční prázdniny, jsem potkala Reného, který pracoval jako logistik pro loďař-skou společnost A. P. Moeller. Byl milý, mladý a ambiciózní
a já s ním začala flirtovat. Občas jsem měla špatné svědomí vůči Jesperovi, který mi věrně týden co týden psal a každý dopis zdobil spoustou malých srdíček. Ale nějak se mi podaři­lo přesvědčit samu sebe, že to je v pořádku. Jesper je v Dánsku a já tady, 10 000 km od domova. René hodně sportoval, já je­nom kdysi dávno dělala házenou, ale teď jsem začala s nadše­ním chodit na dlouhé procházky. Někde hluboko uvnitř jsem cítila, že se ve mně odehrávají podivné změny, ale nechtěla
jsem si to připouštět. Když se chci jako modelka prosadit, mu­sím pro to přece něco udělat, dosavadní způsob života mi zas až tak závratné výsledky nepřinesl. Nakonec to bude nejspíš správné, že jsem teď začala žít zdravěji a více sportovat, říkala
jsem si, když jsem večer ležela v posteli a bolelo mě břicho. Jednou v neděli ráno, když jsem se nimrala s půlkou hous-
ky, se mě René zeptal, jestli nedržím dietu. "Ne, já?" smála
jsem se a vzala si ještě půlku, abych přesvědčila jeho i sebe.
Po měsíci jsem cítila, že mi jsou džíny volnější, a měla jsem z toho radost. Modelky z agentury mě chválily, jakou mám pevnou vůli, že si dokážu odříct sladkosti, a když moje šéfová jednou v pátek večer prohlásila, že vypadám lépe než kdy předtím, nebylo už pro mě cesty zpátky.
Dříve jsem ráda vyrážela s kolegyněmi do města, ale časem jsem si zvykla přidávat se k nim, až když byly po večeři. Chlá­cholila jsem se tím, že by ostatní nepochopily, jak to že já si dávám jenom jeden chod, zatímco ony si pochutnávají na ně­kolika. Brzy to bylo tak, že jsem přicházela kolem jedenácté hodiny s prázdným žaludkem a bavila se s nimi až do rána.
Byla jsem sama se sebou spokojená, líbila se mi ta nově
nabytá moc. Konečně jsem dokázala dělat něco pořádně. Pra­covní nabídky se jenom hrnuly a všichni shodně prohlašovali, že jsem hezčí než kdy dříve. Ale moje sebedůvěra, která by díky všem těm pochvalám měla vyrůst až do nebe, se naopak scvrkávala. Jestliže se mi za tak krátkou dobu podařilo takhle zkrásnět, jaké zázraky bych teprve mohla dokázat za pár měsí­ců? Trávila jsem neuvěřitelnou spoustu času plánováním roz­vrhu svých dnů.
Každý den mi začínal kolem deváté, kdy jsem mírně zniče­ná náročným nočním životem vstávala z postele. Vypila jsem hrnek kafe a dala si cigaretu. Pila jsem dvakrát tolik kafe a kouřila dvakrát tolik cigaret než před Vánoci. "Není to zdra­vé," radil mi můj chytrý vnitřní hlas, zatímco ten druhý, vytr­valý, byl přesvědčen, že to je nevyhnutelné, pokud chci dosáh­nout svého cíle a ještě víc zhubnout. Dopoledne mi uteklo při návštěvách klientů, první přestávka byla až na oběd, který jsem rychle odbyla miskou polévky. Ostatní si vůbec nevšim­li, jak málo jím, protože jsem je po celou dobu oběda něčím bavila. "Jak je to s nimi jednoduché," myslela jsem si vždyc­ky, když jsme vstávali od stolu a oni si hladili plné břicho. Přišlo mi zvláštní, jak rychle jsem si zvykla jíst tak málo, aniž bych cítila hlad. Odpoledne jsem trávila většinou v agentuře s modelkami, které zrovna nebyly v práci. Sesedly jsme se ko­lem kulatého stolku, pily colu light, kouřily a smály se až do večera. Pro mě osobně to bylo s jídlem nejhorší večer. Večeře jsem odjakživa milovala, ale teď bylo potřeba vypořádat se s nimi co nejrychleji. Čím kratší dobu jsem večeřela, tím míň jsem toho snědla. René několikrát poznamenal, že jsem při našich dřív tak romantických večeřích najednou jak duchem nepřítomná.
"Jsem jenom unavená," pípla jsem a zahrnula ho polibky,aby přišel na jiné myšlenky. Ve dne tvrdě pracoval a kolem desáté, kdy jsem se já začala probouzet, už padal únavou. Toužila jsem po nějakém povyražení a Tokio bylo pro milov­níky nočního života jako já ideální. Často jsem vyrážela do města sama, a stejně nakonec skončila v družném rozhovoru s tím nebo oním. Nikdy mi nedělalo problém dát se s někým do řeči, a seznámila jsem se tak s těmi nejneuvěřitelnějšími lidmi.
Jednou večer, když jsem ucucávala bílé víno, které jsem si zvykla pít místo kaloricky vydatného piva, jsem se seznámila s Kristiannou - hezkou blondýnou, která studovala japonšti­nu. Byla to přesně ta kamarádka, jakou jsem hledala. Otevře­ná, ambiciózní a neuvěřitelně milá. Brzy jsme zjistily, že toho máme spoustu společného, a zanedlouho jsme spolu trávily hodně času. Když jsem nebyla na castingu nebo v práci, vyse­dávaly jsme hodiny po kavárnách s kafem a cigaretou a poví­daly si. Byla chytrá a já ji měla ráda. Většinu dne strávila na univerzitě, ale když měla chvíli čas, chodila trénovat do posi­lovny. Já nikdy předtím do posilovny ani nevkročila a ani jsem nic takového neměla v plánu. Ale záviděla jsem jí její vůli. Vůbec jsem nevěnovala pozornost tomu, že to rozhodně potře­bovala víc než já. Byla mnohem menší a vážila o deset kilo víc. Připadala mi hezká, ale souhlasila jsem s ní, že pár kilo by shodit mohla.
Když musel René několik týdnů nato odjet na služební cestu, nastěhovala jsem se ke Kristianně do jejího hezkého bytu. Kristianna chtěla zhubnout a já seji rozhodla podpořit.
"Ty snad přece už hubnout nebudeš?" ptala se překvapeně s pohledem upřeným na moji už tak útlou postavu. Za dva měsíce se zbavila čtyř kil a ještě jsem nebyla se svým tělem tak spokojená.
"Ne, ne," vykoktala jsem a v duchu si říkala: "To si piš, že jo." Nesměla stát mému plánu v cestě, a tak jsem ji urychleně přesvědčila, že hledám zdravější životní styl a že jenom a prá­vě ona mi s tím může pomoct. Kristianna, která byla vždycky ochotná pomáhat všem, mě podpořila a slíbila mi, že spolu se určitě naučíme žít zdravě a bez přemíry tuků.
Neměla nejmenší příležitost odhalit, že můj tajný plán je shodit dalších pár kilo. Jednoho večera to však málem skonči­lo špatně. Cestou z baru jsme se neudržely, zašly do KFC a na­koupily tam, co se dalo. Smály jsme se tomu prohřešku celou cestu domů a už se nám sbíhaly sliny. Vrhly jsme se na jídlo a moje hladové tělo si vychutnávalo každé sousto. Jenže když jsme to celé snědly, měla jsem tak špatné svědomí, že jsem to nemohla vydržet. Stáhl se mi žaludek, běžela jsem do koupel­ny a strčila si prst do krku. Bohužel jsem se přitom rozkašlala a Kristianna se hned přiběhla podívat, co se děje. A já tam stá­la s vystrčeným zadkem a s prstem v puse. Samou hanbou jsem se ani neodvažovala na ni podívat, tak trapně mi bylo.
"Udělalo se mi hrozně zle, Kristianno," brečela jsem, když mě objala.
"Marie, proboha, snad jsi než vracela schválně?" Viděla jsem, že má strach, a rozbrečela jsem se ještě víc.
"Ne, to víš, že ne," pobrekávala jsem, "akorát už prosté ne­snesu nic tučného." Bylo na ní vidět, že jsem ji zas tak úplně nepřesvědčila, ale když jsem se vybrečela, dala jsem se do vy­právění veselé historky z práce a za chvíli už jsem cítila, že mi věří. Byla jsem přece úplně v pohodě, jenom se mi udělalo špatně.
Když jsme konečně šly spát, potichu jsem brečela. Předtím jsem si nikdy prst do krku nestrkala. Co se to se mnou děje? Měla jsem strach, ale zároveň jsem cítila i určitou úlevu, že jsem konečně našla způsob, jak se jídla zbavit. Teď budu zase moct večeřet s ostatními z agentury i s Reném a Kristiannou, a když toho sním moc, tak se prostě stačí vyzvracet. Konečně jsem zhubla a nic na světě mě nepřinutí zase přibrat.Ty dva týdny, co byl René pryč, utekly jako voda a já si celá šťastná zase balila tašku, abych se k němu mohla zpátky nastě­hovat. U něj doma bude mnohem jednodušší nejíst příliš moc. Je přece celé dny pryč, takže jediná doba, kdy budu muset něco sníst, je večer. Kristiannina kúra vzala brzo za své a já byla nucená jíst mnohem víc, než jsem sama chtěla, protože jsem se bála, aby nezjistila, že něco není v pořádku. Ani zvra­cet jsem se už u ní znovu neodvažovala, protože v jejím ma­lém bytě bylo všechno slyšet.
Takže jsem byla radostí bez sebe, že se zase stěhuju domů. René cítil, jak jsem šťastná, a přestal se už zmiňovat o tom, že toho moc nejím. "To víš, modelky moc nejedí," smála jsem se a to ho přesvědčilo. Jesper mi dál psal týden co týden a já si uvědomovala, že takhle by to být nemělo. Na jednu stranu jsem Jespera milovala, na druhou stranu jsem si ale byla jistá, že z toho nakonec stejně nic pořádného nebude. René věděl, že mám v Dánsku přítele, ale doufal, že to časem vyšumí. Nenutil mě dělat konečné rozhodnutí a já mu za to byla vděčná.
Moje modelingové album bylo čím dál tím víc tlustší, jak v něm přibývaly další a další fotky z různých časopisů a kata­logů. Byla jsem tehdy nejžádanější modelkou z celé agentury a byla jsem na to jaksepatří pyšná. Často jsem volala domů
matce a vyprávěla jí, jak dobře se mám. Taky na mě byla hrdá a to pro mě hodně znamenalo. Měla dost těžký život, a proto mi vždycky moc záleželo na tom, abych jí udělala radost.
Těšila jsem se jako malé děcko, až se dostanu domů na veli­konoční prázdniny, do máminy vřelé náruče. V nitru jsem dou­fala, že mi dokáže pomoct dostat se z toho, k čemu jsem měla vykročeno, přestože jsem někde hluboko ve svém nitru dobře věděla, že už je pozdě. Dělo se se mnou něco, co jsem nebyla schopná kontrolovat, a už vůbec ne zastavit. Hlas uvnitř v hla­vě se ozýval čím dál častěji a nabádal mě, abych nejedla. V té době jsem nedokázala popsat slovy, co se to ve mně odehrává. Žila jsem jinak než dřív. Pracovala jsem, trávila čas s Reném a Kristiannou, ale byla jsem duchem nepřítomná. Moje myš­lenky se od rána do večera točily jenom kolem dvou věcí: to­ho, co budu jíst, a především kolem toho, co jíst nebudu. Kaž­dý den měl své pevné schéma a já si ani jednou nedovolila se od něj odchýlit.
Každé ráno jsem si vzala blok a strávila skoro celou hodinu tím, že jsem si plánovala den minutu po minutě. Představovala jsem si, že nebudu jíst tak moc, když si určím na jídlo jenom přesně vymezenou dobu. Samozřejmě že jsem tam pečlivě za­pisovala i všechny ostatní denní aktivity, ale vrcholem všeho bylo, když jsem se měla rozhodnout, kdy budu moct něco sníst a co to bude. Nemůžu říct, že bych byla přímo šťastná, ale když jsem kouřila druhou cigaretu dne a radovala se, že mám pře­hled o svém denním jídelníčku, byla jsem skálopevně přesvěd­čená, že jsem na správné cestě.
Jak se blížily Velikonoce, byly Jesperovy dopisy čím dál tím víc roztouženější a já se bála, co bude, až ho zase uvidím. Po­zná na mně, že mám někoho jiného, nebo bude všechno jako dřív? Bylo mi jasné, že si brzo budu muset vybrat. René už
začínal mít dost těch zamilovaných dopisů a já ho chápala. Byla jsem jako šílená, když jsem mávala uslzenému Renému v Tokiu na rozloučenou. Mé srdce plakalo s ním. Proč jsem si jenom nemohla vybrat jeho? Miloval mě a udělal by pro mě všechno, jenže kdybych se rozhodla pro něho, musela bych ho kvůli jeho práci doprovázet po celém světě a to jsem nemohla. Byla jsem příliš vázaná na svoji matku, nestačilo by mi vidět ji jenom párkrát do roka a někde ve své choré mysli jsem došla k přesvědčení, že bych takový život dlouho nevydržela. Tak ráda bych byla kosmopolitní a spoustu toho zažila, ale hlubo­ko v nitru jsem toužila po bezpečném rodinném kruhuNa letišti v Billundu mě čekala máma i Jesper. S pláčem jsme se po čtyřměsíčním odloučení objímali. Celou cestu autem jsem se k mámě tiskla na zadním sedadle s hlavou na jejím rameni. Cítila jsem vůni jejích vlasů a její teplý dech. Zahle­děla se mi tázavě do očí.
"Je ti dobře?" zeptala se.
"Ano," odpověděla jsem tiše a po tvářích mi začaly stékat ty hloupé slzy. Máma mi je osušila a kolébala mě ze strany na stra­nu. "Jsem jenom vyčerpaná, mami," popotáhla jsem a překonala chuť povědět jí o svém vnitřním hlasu, který mi říká, že už ne­smím jíst. Jenom by z toho byla nešťastná a dělala by si starosti. Modlila jsem se, aby hlas brzy ustal. Schválně jsem si oblékla velký svetr, aby neviděli, že jsem zhubla pět kilo. Jenže později večer jsem na to zapomněla a svlékla si ho. Jak jsem tak kouřila ten den už dvaadvacátou cigaretu a seděla u svého obligátního hrnku kafe, moje myšlenky najednou přerušil matčin hlas.
"Marie, nezhubla jsi?"
"Jo, trošku. Pořád jen pracuju." Podívala se na mě s obavami a já se přinutila k povzbudivému úsměvu. Když jsem pak leže­la v posteli s Jesperem po boku, vešla máma a přála nám dob­rou noc. Viděla jsem, že má strach. Jsem na tom snad tak zle? Zeptala se ještě jednou, jestli je všechno O.K., a já jsem horlivě přikyvovala. Jesper tvrdil, jak mi to teď sluší, když jsem hube­nější, což mi bylo v duchu líto. Znamenalo to přece, že si před­tím myslel, že jsem moc tlustá. Teď už nebylo cesty zpět.
Dny rychle ubíhaly a máma byla ráda, že mě má doma. Rozmazlovala mě a já si užívala její lásku a často jsem jí už málem pověděla, že nejsem tak docela šťastná. Ale vždyť je to moje vina, říkala jsem si. Stačilo by prostě vybrat si, buď Re­né, nebo Jesper, a všechno by bylo jistě hned lepší. Matně jsem však tušila, že tohle není kvůli nim, ale kvůli čemu tedy? Proč nemůže být všechno prostě tak, jako to bylo dřív? Proč se pro­stě nemůžu přestěhovat domů a začít znova ve škole, pryč od všech těch lidí tam daleko? Protože jsem byla odhodlaná do­vést to do konce a ne vzdát to zrovna v době, kdy jsem se ko­nečně dočkala úspěchu.
Máminy obavy z mojí klesající váhy zmizely, když viděla, jak hodně jím. Vrhala jsem se na jídlo jako nikdy dřív a dovo­lila si jíst všechno to, co jsem si odpírala poslední čtyři měsíce. Nemohla přece vědět, že potom chodím zvracet. Cítila jsem se provinile, že její báječné jídlo vždycky vyzvracím, zatímco na světě jsou tisíce lidí, kteří trpí hladem.
Každé ráno jsem si stoupla na máminu váhu, ručička teď ukazovala 48 kg. Vždycky jsem si na sebe navlékla tolik oble­čení, aby máma neviděla, jak moc jsem doopravdy zhubla. Ne že bych si sama myslela, že šest kilo je něco převratného, ale všichni ostatní o tom očividně byli přesvědčení. Byla jsem si jistá, že kdybych dokázala shodit další dvě kila, byla bych ješ­tě krásnější.
"Co tam děláš?" volal Jesper a bušil na dveře koupelny.
"Sedím na záchodě!" křičela jsem a neubránila se kašli. Zvracení mi trvalo dlouho, protože jsem snědla hodně chleba. Proč proboha vůbec ten chleba jím, když vím moc dobře, jak je obtížné ho vyzvracet. Umyla jsem si obličej a otevřela dve­ře. Máma a Jesper na mě udiveně zírali.
"Marie, vždyť ty jsi zvracela," řekla vyčítavě máma.

"Udělalo se mi špatně, mami," zavrčela jsem. "Já za to kru-ci nemůžu," dodala jsem.
"Ale tys zvracela schválně, abys věděla!" pokračovala.
"To teda ani náhodou," odpověděla jsem jí naštvaně a šla do obýváku. Sakra, teď ze mě nespustí oči. Už jsem se nemohla dočkat, až pojedu zas do Japonska!
Když jsme později leželi s Jesperem v posteli, zeptal se mě starostlivě, jestli je všechno v pořádku.
"Jo, to víš, že jo. Jenom se mi udělá trochu špatně, a vy se na mě hned vrhnete," pobrekávala jsem a opřela si hlavu o je­ho teplé rameno.
"No, za to přece nemůžeš, když se ti udělá blbě," utěšoval mě a já mu děkovala svým křehkým tělem. Tu noc jsem se rozhodla, že si vyberu Jespera. Nade všechno mě miluje a mů­že mi dát to bezpečné zázemí, po kterém v skrytu duše toužím. Ráno jsem cítila nesmírnou úlevu, teď už to jenom musím říct Renému, a pak bude všechno lepší.Velikonoce rychle utekly a konečně přišel den návratu do Ja­ponska. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem cítila úlevu - lito­vala jsem, že budu bez rodiny a bez Jespera, ale líbilo se mi, že zas budu moct být sama se svými myšlenkami. Letěli jsme přes Hongkong, a když jsem tam po 12 hodinách vyčerpaná vystoupila z letadla, jela jsem rovnou do hotelu. Nikdy před­tím jsem v Hongkongu nebyla, a tak jsem se rozhodla jít se podívat do města a dát si něco k jídlu. Bylo legrační pro­cházet se těmi malými uličkami plnými zvláštních čínských
věcí.
Celé tělo jsem měla po letu rozlámané a v břiše mi kručelo hladem. Před 20 hodinami jsem se rozloučila s matkou a od té doby jsem snědla jenom dva krajíčky chleba. Zahlédla jsem vývěsní štít McDonalďs a myšlenka na jeden cheesburger s hranolky byla až příliš lákavá. Vešla jsem dovnitř a postavila se do fronty. Jak se zástup lidí přede mnou zkracoval, byla jsem si čím dál méně jistá, co si mám objednat. Není to příliš hloupé nacpat do sebe tolik kalorií po několika měsících odří­kání?
"Dejte mi, prosím, velkou colu light," slyšela jsem se objed­návat, když jsem konečně byla na řadě. Vzala jsem ji do ruky, vyšla na ulici a rozplakala se. Co to se mnou je, proč nemůže být všechno jako dřív? Co to je za hlas, co se mi uhnízdil v hla­vě a poroučí mi, že nesmím jíst? Potřebuju pomoc, pomyslela jsem si zoufale, když jsem se vracela do hotelu s colou v jedné

ruce a s cigaretou v druhé. Ale ještě než jsem za sebou za­bouchla dveře hotelového pokoje, přesvědčila jsem sama sebe, že teď nemůžu přestat. Trvalo mi pět měsíců, než jsem zhubla sedm kilo, a ani mě nenapadne, abych to všechno za 14 dní zničila. Navíc se mi líbilo, že cítím pod kůží žebra a že mi vystupuje kyčel, když ležím na boku. Dávalo mi to takový po­cit moci, jaký jsem předtím nikdy nepoznala. Ve škole mě vždycky spolužáci šikanovali, bylo to dost zlé a já pořád tou­žila, aby mě brali takovou, jaká jsem. A nyní tu konečně bylo něco, kde jsem hlavní slovo měla já. Mám teď skutečnou moc a byla by hloupost to zahodit, přemítala jsem, když jsem šla spát.
"Vypadáš prostě skvěle, Marie!" rozplývala se Cathy, když jsem přišla do kanceláře.
"Nezdá se ti, že už jsem zhubla moc?" zkusila jsem to opatrně.
"Ne, takhle je to výborné, co myslíš, Koro?" Naše druhá bookerka, která sama vypadala jako anorektička, se na mě usmála.
"Jo, teď ses perfektní."
Když jsem večer jela z kanceláře domů, rozplývala jsem se štěstím. Tak to všechno skutečně stálo za to, nemohla jsem se dočkat, až zase půjdu pozdravit své zákazníky.
Moji radost však brzy vystřídala frustrace, když jsem uviděla, jak mi běží naproti René. Zatočil se se mnou dokola a já výs­kala blahem. Ten je ale úžasný, říkala jsem si a pevně ho obja­la. Jak mu, proboha, říct, že jsem se rozhodla chodit dál s Je-sperem, a s ním se tedy musím rozejít? Najednou jsem si nebyla jistá už vůbec ničím, koho vlastně miluju a proč. Jasné mi bylo jenom jedno: ten stres, že se stejně jednou budu muset
rozhodnout, už zkrátka dál nevydržím. V letadle jsem přemýš­lela o tom, jestli vůbec někoho z nich mám ještě ráda. Cítila jsem, že nemám chuť je zahrnovat láskou teď, když se všechny moje myšlenky soustřeďují na jídlo. Pokud šlo o Jespera, moh­la jsem rozhodnutí prozatím odložit, než zas pojedu domů, ko­neckonců jeho dopisy mi přece vždycky alespoň trochu zahřá­ly moji vyhlaďovělou duši.
"Ses si jistá?" zeptal se René, když jsem mu pověděla, jak jsem se nakonec rozhoďla. Viděla jsem, že má v očích slzy
a v krku knedlík.
"Jo." Uhnula jsem raději pohledem. Jenom jestli jsem si vybrala dobře, sakra, je to všechno na nic. René vstal a ode­šel z bytu a já běžela do koupelny a zvracela. Smyla jsem si zvratky z brady a zírala na svoje zarudlé oči. "Sakra práce, zatraceně!" řvala jsem a mlátila pěstí do stolu. Strhala jsem ze sebe oblečení a vytáhla váhu. Ručička ukazovala na 42
kilo.
Pane jo, 42 kilo, to snad ani nemůže být pravda. Koukala jsem do zrcadla a viděla, že můj pevný zadek a kulaté tvářičky jsou pryč. Pod nyní už dost malými prsy mi vyčuhovala žebra a kyčelní kosti mi málem trhaly tenkou kůži na břiše. Cítila jsem při tom odpor i obdiv zároveň, kdo by řekl, že to skutečně
dokážu.
O.K., ztratila jsem Reného, ale na druhou stranu vážím 42
kilo.
"Nějak to přece musí jít," říkala jsem si cestou do kuchyně a namíchala si vodku s tonikem. Normálně jsem pila vodku jenom s colou light, ale teď mi cola došla. Sedla jsem si na gauč a natáhla své hubené nohy. Věděla jsem, že mi bude hroz­ně chybět, ale na druhou stranu už jsem prostě nebyla schopná
s někým žít. Myšlenka na sex mě naplňovala hnusem, nechtěla jsem, aby se mě někdo dotýkal."Jsi moc hubená, Marie," pošeptala mi zákaznice z Triumphu, aby to ostatní na castingu neslyšeli.
"Co prosím?" podívala jsem se na ni překvapeně. Co tím myslí, že jsem moc hubená, vždyť přece vypadám skvěle.
"Příliš se ti zmenšily prsa a jsou ti vidět žebra!"
Měla jsem pocit, že omdlím. Snědla jsem za celý den jenom jedno jablko a z jejích slov se mi stáhl žaludek.
"Tak trochu přiberu, no," zkusila jsem to, ale ona zavrtěla hlavou. Přehlídka byla za 14 dní a i mně bylo jasné, že bych nestihla přibrat těch pět kilo, které mi chyběly, abych se dosta­la na stejnou váhu, jakou jsem měla při té minulé. Ostatní mo­delky si mezi sebou něco šeptaly, beztak slyšely, co mi zákaz­nice řekla, a já se co nejrychleji zase oblékla. Dobře placená zakázka je v háji. Zatracená práce.
Ve vlaku cestou zpátky nikdo nic neříkal. Ostatní holky z agentury na mě jenom koukaly a mlčely. Poprvé mě nenapa­dalo nic vtipného, co bych mohla říct. No ano, jsem moc hu­bená, ale co'mám dělat? Nedokázala jsem se přimět sníst za den něco víc než dvě jablka a spotřebovat balíček žvýkaček. Když jsem to zkoušela, skončilo to tím, že jsem všechno vy­zvracela.
Moc hubená! Když jsem se vrátila do kanceláře, Cathy si mě pátravě prohlížela s kyselým výrazem ve tváři. Zákazni­ce, která si dělala velké starosti o moje zdraví, jí už vola­la.

"Promiň," popotahovala jsem. Dobrá práce znamenala i slušné peníze pro ně, takže jsem chápala, že má vztek.
"Budeš prostě muset přibrat, Marie," prohlásila vyčítavě.
"No jo," přikyvovala jsem zúčastněně a v hloubi duše ji po­sílala do horoucích pekel. Jako by snad sama předtím neříkala, že mám zhubnout. Nána jedna pitomá, říkala jsem si v duchu, když jsem s deskami v podpaží opouštěla kancelář.
Večer jsem napsala Jesperovi dlouhý dopis, jak jsou na mě v agentuře zlí a jak moc mi on a rodina scházejí.
si teď novou zábavu: chodila jsem hodiny po obchodech a pí­dila se po všem s označením light. Půl hodiny cesty pěšky od mého bytu byl obchůdek se zdravou výživou, kde měli koláč­ky bez cukru. Každý den jsem si tam pro jeden došla. Když jsem ho přinesla domů, rozdělila jsem ho na čtyři kousky, kte­ré jsem pak jedla během celého dne. Tenhle koláček bez cukru mi teď nahradil jablka.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama