Vím jak chutná vzduch - 2

25. prosince 2010 v 15:11 |  knihy o PPP
René mi občas zavolal a ptal se, jak se mám. Odpovídala jsem, že v agentuře to jde báječně a že se mi práce jen hrne. Pravda ale byla taková, že to šlo všechno do háje a že jsem několikrát nechala raději telefon vyzvánět, když mi ráno volali informace o konkurzech. Jednou jsem nahlásila, že jsem nemocná, a celý týden jsem proležela v posteli s balíčkem sušenek, sáčkem jablek a čtyřmi krabičkami cigaret.
Nebyla jsem schopná sebrat se a jet do agentury. Věděla jsem, že jsou na mě naštvaní, a taky jsem byla pořád unavená. Kristianna mě pravidelně navštěvovala a viděla jsem na ní, že si dělá čím dál tím větší starosti. "To je tím, že mám špatné zažívání," zkoušela jsem to na ni.
"Marie, jeď domů, zdá se mi, že jsi nemocná." Měla samo­zřejmě pravdu, ale nedokázala jsem si představit, že přijdu za mámou a řeknu jí, že jsem nedokázala odolat tomu tlaku a zhubla od Velikonoc ještě víc.
Vážila jsem 39,5 kilo a byla na to jaksepatří pyšná. Žaludek si časem zvykl na velmi malý přísun jídla, místo toho jsem kouřila spoustu cigaret a pila po litrech colu light. Našla jsem
Liďi v agentuře mě už měli plné zuby a já jich taky. Často jsem jim volala, že jsem nemocná, a když už jsem se po dlouhé do­bě přinutila tam zajít, byla atmosféra na bodu mrazu. Už jsem nebyla jejich nejžádanější modelka a bylo to znát. Všem nám bylo jasné, že se naše cesty budou muset brzy rozejít. Nevydě­lávala jsem žádné peníze a už mě ani nezkoušeli posílat k dal­ším zákazníkům.
Zákazníci jim vždy sdělili: "Je moc hubená." Moje kolegy­ně se mě snažily podpořit v tom, abych přibrala, ale brzy toho nechaly, když viděly, že to nikam nevede. Bylo mi to líto, čas­to jsem před spaním brečela kvůli tomu, že už nemám úspěch. Jeďiné, co mi zvedalo náladu, byla moje váha, která pomalu, ale bez přestání klesala.
"Mami, rozhodla jsem se, že pojedu domů." Muselo být kolem půlnoci, protože jsem mámu svým telefonátem probudila.
"Ale to je skvělé. Na jak dlouho?"
"Napořád, mami. Už nechci být modelka." Snažila jsem se, aby to znělo jako ta nejpřirozenější věc na světě.

"Stalo se něco?" V jejím hlase byly slyšet obavy.
"Ne, jenom se chci vrátit domů."
Myšlenky mi vířily hlavou. Měla bych jí snad říct, že se necítím dobře? Ne, to by jí jenom přidělalo starosti. Měla jsem letět za 14 dní a to už mi třeba bude lip.
Když jsme se v telefonu loučily, byla máma celá šťastná, že konečně bude mít dceru zase doma. Naše kontakty byly v po­sledních třech měsících dost řídké. Snažila jsem se jim vyhý­bat, stejně jako styku s ostatními lidmi. Nejradši bych byla pořád sama a vymýšlela nové způsoby, jak zhubnout. Brzy jsem pochopila, že na zvracení moc nejsem. Bolelo mě z toho v krku a ještě hodiny poté jsem měla zarudlé oči. Pokud jsem nechtěla přibrat, nezbývalo mi tedy nic jiného než nejíst. Pár­krát jsem několik dní jedla normálně, ale na váze to bylo oka­mžitě vidět.
Druhý den ráno jsem zavolala Cathy a řekla jí, že poletím domů, a že bychom se tedy měly před odjezdem finančně vyrovnat. Zdálo se mi, že se jí ulevilo. Konečně odjedu, takže už nebudou muset cítit zodpovědnost za někoho, kdo vypadá jako vězeň z koncentráku. Ne že by to vypadalo, že nějakou odpovědnost cítí, právě naopak. Místo aby se mě zeptali, proč to zašlo až tak daleko, zajímalo je jenom, kdy budu konečně zase natolik zdravá, abych mohla pracovat. Rozhodně jsme se neloučily se slzami v očích, a když jsem jela výtahem dolů, byla jsem tak šťastná, jako už dlouho ne.
Z mé strany to bylo jediné správné rozhodnutí, potřebovala jsem se dostat domů, jestli jsem měla přežít.
Posledních pár dnů jsem prožila jako ve vzduchoprázdnu, potkávala jsem se s lidmi a loučila se s nimi, ale myšlenkami
jsem byla úplně někde jinde. René brečel, když mě viděl na­posledy. Měla jsem na sobě přiléhavé body a legíny, měl z to­ho šok Zpáteční let proběhl dobře. Vedle mě seděl příjemný mladý muž, který mě celou cestu bavil. Netrvalo dlouho a zeptal se, co mi je.
"Mám něco se žaludkem," odpověděla jsem a odvrátila pohled. Po pravdě řečeno nevěděla jsem, co mi vlastně je. Nikdy předtím jsem nepotkala nikoho, kdo by vypadal jako já, a jasné mi bylo jenom to, že se nedokážu kontrolovat, když myslím na jídlo. Carsten, tak se můj spolucestující jmenoval, si s radostí vzal malé občerstvení, co mi donesli, kromě jablka, které jsem si nakrájela na osm dílků. Vlastně ani přesně nevím, kdy mě tahle mánie krájet si jídlo popadla, ale všechno jsem si musela nakrájet. Pokud možno na co nejmenší kousíčky. Abych nevypadala divně, omezovala jsem se na veřejnosti, jako tady, na osm kousků. Malá sousta jsem pečlivě rozžvýkala a často jsem jedla jedno jablko celou hodinu.
"Jespere," zvolala jsem nadšeně, odhodila kufry a vrhla se mu kolem krku. Slíbil, že mě vyzvedne na letišti v Kastrupu a od­veze mě za matkou do Odense.
"To snad nemůže být pravda, jak to vypadáš," vyletělo z něj. Z jeho tváře jsem vyčetla znechucení a nejradši bych někam zalezla. Celou cestu domů mlčel. Předtím měl za přítelkyni krasavici, a teď jeho holka vypadá jako oloupaný chřest. Dával jasně najevo, že o něco takového nestojí. Kdybyste věděli, jak
moc mě bolelo, že můj vzhled je pro něj o tolik podstatnější než to, co je uvnitř. Byla jsem přece pořád ta stará Marie, teď jenom trochu zatlačená do pozadí. Jen občas se dostala ke slo­vu, ale jinak byla spíše uzavřená a tichá. Nikdo mi nerozuměl, ani já sama!
"Mami!" Vyskočila jsem z auta, když jsem před domem uviděla matku. Moje milovaná máma, po které se mi tak straš­né stýskalo. Vrhla jsem sejí do náruče a ona mě k sobě dlouho tiskla. Zavrtala jsem se obličejem do jejích nádherných vlasů a smáčela je slzami. I její dech přešel brzy do popotahování, odtáhla se a poďívala se na mě.
"Marie, ty jsi nemocná!" Se slzami v očích jsem přikývla a přivinula své hubené tělo k jejímu. Rukama mi přejížděla po zádech a její pláč zesílil.
"Co se to s tebou proboha stalo?"
"Nevím, mami," pobrekávala jsem a sedla si doprostřeď pří­jezdové cesty. Konečně jsem se dostala domů a tělo už nevydr­želo ten nápor. Jesper mi pomohl zpátky na nohy a dovedl mě k bohatě prostřenému stolu. Posadila jsem se na zahradní la­vičku a dívala se, co všechno přichystala k obědu. Jak jen mů­žu působit matce takový
zármutek? Udělala pro mě první po­slední, a já si teď přijedu a celý její svět je rázem v troskách. Styděla jsem se a během celého oběda, který pro mě sestával z půlky krajíčku tmavého chleba a sklenice vody, jsem kouka­la do stolu. Když přišlo na řadu kafe, musela mi máma přinést polštářek pod záda, od tvrďého dřeva už jsem měla kůži celou zarudlou.
Máma se celý víkend vyptávala, jestli je to tím, že se mi ta dieta, s kterou jsem začala o Velikonocích, vymkla z rukou. "Ne," lhala jsem, "nejspíš jsem chytila nějakou tropickou

nemoc." V neděli večer máma probrečela celé hodiny a já svo­lila, že s ní v pondělí ráno zajdu k doktorovi.
V devět hodin jsme vyrazily autobusem k doktoru Blandto-vi a o půl hodiny později jsem už stála v jeho ordinaci. Nikdy předtím jsem u něj nebyla a teď mi bylo trapně. Zdalipak na mně poznal, že nemluvím pravdu, když jsem říkala, že můj fyzický stav nemá nic společného s nějakou dietou, ale že mu­sí být způsobený tropickou nemocí. Pokud ano, dobře to pře­de mnou maskoval. Změřil mi tlak, byl hodně nízký, a posle­chl si srdce.
"Tohle se mi nechce líbit," přiznal čestně a zahleděl se mi do očí.
"Souhlasila bys s tím, abych tě poslal na léčení do nemocni­ce, Marie?"
Až později mi došlo, že mu muselo být jasné, že mám ano-rexii, když považoval za tak důležité zeptat se, jestli souhlasím s léčením v nemocnici. Chtěl se přesvědčit, že mám vůli spo­lupracovat.
"O.K.," viděla jsem, že máma už má zase slzy v očích. Co mi zbývá? Když mě ale dají do nemocnice, brzy zjistí, že nic nejím, a možná mě do toho budou nutit. Máma však vypadala tak vyděšeně, že jsem souhlasila, i když jsem z toho rozhodně žádnou radost neměla.
Vyšly jsme do čekárny a vyhlížely sanitku. Mámě se viditelně ulevilo, zatímco mě zachvátila panika. Co se mnou udělají? Pane bože, kdybych tak mohla před tím vším někam utéct. Uniknout tomu ponižujícímu pocitu, že na nic nestačím, a hla­su, který mě pronásleduje dnem i nocí.
Máma mě celou cestu do Fakultní nemocnice v Odense dr­žela za ruku, já jenom tupě zírala z okna a myslela na to, jak
by se dalo sehnat nějaké projímadlo. Projímavé tabletky byly můj nový prostředek v boji s váhou, fungovaly, jak měly. Je­jich vedlejší účinek však bohužel byl, že jsem dostávala příšer­né žaludeční křeče.
Ordinace byla bílá a studená, po celém těle mi naskočila husí kůže. Všechny chloupky se mi naježily a já byla najednou jako malé ochmýřené ptáčátko. Sestřička mi změřila tlak, mě­la jsem 90 na 44, tedy příliš nízký, a teplotu, měla jsem jenom 36 stupňů. Pak vstoupil lékař a zeptal se, co mě trápí. Už v sa­nitce jsem přemýšlela, jak odpovím. Bylo mi jasné, že nesmím říct, že nemůžu jíst, to by mě hned podezřívali. Místo toho jsem prohlásila, že mě bolí břicho a točí se mi hlava a zeje mi špatně od žaludku.
"V poslední době jsi asi hodně zhubla, že?" Váha u doktora Blandta ukazovala 38,5 kilo, což mi udělalo radost, ale poda­řilo se mi vypadat nešťastně.
"No, právě proto jsem přece tady," pousmála jsem se přátel­sky. "Hrozně ráda bych byla zase zdravá, že jo, mami?" Podí­vala jsem se na ni, kývala a já se usmála, abych ji povzbudila.
Odvezli mě na oddělení M2 i s mojí malou taškou pověšenou v nohou postele. Vzaly jsme s sebou k doktorovi nějaké oble­čení, protože jsme obě tak trochu tušily, že nakonec nejspíš skončím v nemocnici. Můj lékař, který potom dlouhou dobu představoval v mém životě jediný opěrný bod, vešel, aby se se mnou pozdravil. Hned od začátku se mi líbil. Jmenoval se Les-lie - byl hezký, mladý, čerstvý absolvent. Utěšovalo mě, že vypadá tak klidně, to jistě znamená, že mi mohou pomoct. Moje matka seděla na židli u okna, když mě důkladně prohlí­žel. Ptal se mě na spoustu věcí a já odpovídala pokud možno pravdivě. Moje výhoda byla, že jsem se právě vrátila z Japon-ská, a kvůli tomu měli podezření na nějakou tropickou nemoc namísto anorexie, o kterou vlastně ve skutečnosti šlo
Spustila se lavina různých vyšetření, a když doktor konečně z mého pokoje odešel, byla jsem vyčerpaná. Celý den jsem nic nejedla, a když jsem zaslechla z chodby vozíky rozvážející jídlo, kručelo mi hlasitě v břiše. Zvesela ke mně vešla sestřič­ka s tácem, na kterém se na mě šklebily tři půlky chleba."Játrovku a šunku nemám ráda," zkusila jsem to na ni a od­strčila tác.
"Ale no tak, zkus to, Marie." Máma si přisedla blíž k mé posteli.
"Dneska ne, mami, sním jen ten chleba s vajíčkem " Vy­padala spokojeně, i když jsem rychle dala pryč žloutek a se­třela nožem z chleba máslo. Panečku, to byla ale dobrota Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy měla chleba s vajíčkem.
"Pročs to nesnědla?" sestřička se na mě udiveně podívala "Bolí mě břicho," usmála jsem se. S pochopením přikývla a já spokojeně zavřela oči. S tou to tedy bude snadné!
Hned druhý den mě odvezli na endoskopické vyšetření aby se mi podívah na střeva. Den předtím jsem se vyhnula'večeři protože jsem dělala, že spím, a tak když mi před vyšetřením dali projímadlo, šla ze mě jen voda. Máma si vzala volno z prače, aby mě na to vyšetření mohla doprovodit Tolik jsem se bála, že to bude bolet, až jsem jí málem prozradila, že mi nic není. Ale přinutila jsem se být silná a zvládnout to. Bylo nutné najít cestu, jak je přesvědčit, že nemám anorexii, Leslie, můj doktor, se o ní v souvislosti se mnou už jednou zmínil
Vyšetření bylo bolestivé; klečela jsem na všech čtyřech s ku­kátkem zastrčeným do zadku a dovnitř mi pumpovali vzduch
aby byla střeva lépe vidět. Křičela jsem bolestí, vzduchem se mi úplně nafouklo břicho a mámu poslali za dveře, když je za­čala prosit, aby toho nechali.
Jak se dalo čekat, nenašli nic a poslali mě na další vyšetření. Měla jsem špatné svědomí, že jsem jim neřekla pravdu, ale teď už jsem se svého plánu nemohla vzdát. Ráno jsem vážila 38,3 kilo, a když jsem slézala z váhy, byla jsem na sebe pyšná. Dřív jsem se nikdy nezapomněla dojít před vážením vymočit, ale brzy jsem toho nechala. Teď jsem naopak vždycky vypila tolik vody, kolik se do mě jenom vešlo, abych udělala Lesliemu a sestřičkám radost. V jejich záznamech váha neustále stoupa­la a všichni mě chválili.
Vyšetření krve nic nového nepřineslo a oni se čím dál tím častěji zmiňovali o anorexii. Abych jim ukázala, že vůbec ne­chápu, o čem to mluví, a aby byli spokojení, souhlasila jsem, že si na to téma přečtu nějakou odbornou literaturu. Vypůjčila jsem si z nemocniční knihovny všechny knížky, které se týka­ly poruch příjmu potravy, a četla jsem je jednu za druhou. S údivem jsem koukala na obrázky hubených lidí a nemohla jsem se docela ubránit závisti. Takhle hubená jsem rozhodně nebyla, já byla mnohem tlustší. Často jsem si obrázky večer nalistovala a pozorně šije prohlížela. Kdyby se mi jen podaři­lo být takhle hubená, to bych byla šťastná. Má posedlost štíh­lou postavou nebrala konce, a když mi začalo docházet projí­madlo, zmocnila se mě panika.
Zavolala jsem Jesperovi a ten slíbil, že mi z lékárny nějaké přinese. Když jsem pokládala sluchátko, ulevilo se mi. Teď jsem musela ještě zajistit, aby nepřinesl prášky nahoru na po­koj. Zavolala jsem mu znovu a poprosila ho, aby na mě počkal večer v sedm dole v hale.
Měla jsem radost, když jsem viděla jeho malý červený fiat
zahýbat za roh. Ani ne tak proto, že se s ním zase uvidím, ale protože jsem věděla, že má v kapse bundy čtyři balení projí­madla. Celá rozzářená jsem mu dala pusu, rychle jsem mu str­čila ruku do kapsy a dala si ty čtyři balení do batohu.
"Pročs chtěla, abych je přinesl?" zeptal se a rukou mi pře­jížděl po levém prsu.
"Protože neutralizují žaludeční kyseliny, což právě potřebu-ju, říkají to nahoře na oddělení." Skočil mi na to a já ho vzala s sebou na záchod a dopřála mu jednu rychlou dávku sexu ja­ko poděkování. Musím přiznat, že tehdy už jsem ho nemilova­la, ale potřebovala jsem mít někoho, kdo mě rná rád. On už mě taky nemiloval, jak mi pověděl později, myslel si ale, že by mi to bylo líto. Zahráli jsme si chvíli karty a pak jsem šla zas na­horu, vzala si čtyři tablety projímadla a šla spát.Váha ukázala 37,8 kilo. Zatraceně, sestřička se objevila na­prosto nečekaně a já nestihla vypít litr a půl vody jako nor­málně.
"Ty už jsi zase zhubla?"
"Fakt?" ptala jsem se s údivem v hlase a uvnitř se mi rozlé­vala radost.
Cha chá! Nedonutili mě přibrat, i když jsem tu jedla víc než celé měsíce předtím. V duchu jsem děkovala projímadlu a na­sadila skleslý výraz, když přišel na vizitu Leslie, který tedy rozhodně nijak nadšeně nevypadal.
"O co se to tu pokoušíš, Marie?"
"O nic," odpověděla jsem a dala se do pláče. "Ptáte se mě, ale doktor jste přece vy," zaútočila jsem, "proč už jste sakra dávno nezjistil, co mi je?" Podívala jsem se na něj a z očí mi sršely blesky. Najednou jsem ho nenáviděla, ať jde do prčic, stejně mi nakonec prd pomůže.
"Máš anorexii, Marie," pokračoval a to mě naštvalo ještě víc.
"To je blbost, vypadám snad jako ty vyzáblí kostlivci v těch vašich pitomých knížkách? Ani náhodou!" řvala jsem a prásk­la s nimi o zem.
"Ale ano, vypadáš," ozval se tiše a já demonstrativně vytáh­la ze šuplíku cigarety.
"Tady uvnitř kouřit nesmíš, vždyť to víš."
"Je to kruci můj život," brečela jsem a přetáhla si deku přes hlavu. Cítila jsem, jak mě vzal za ruku. Zvedla jsem hlavu
a položila mu ji na prsa. Stál tam a mlčel celých pět minut a pak odešel.
"Přijde za tebou psycholog," prohodila sestřička Berit, když přede mě stavěla tác s obědem.
"Kdo? Nemám chuť se bavit s nějakým psychologem." Na­štvaně jsem odstrčila tác, vstala z postele a šla do kuřárny. Be­rit běžela za mnou.
"Koukej se vrátit a sníst to!"
"Nemám hlad!" zavrčela jsem a obrátila se k ní zády. Zane­dlouho přišel Leslie a zeptal se mě, proč nechci mluvit s psy­chologem. Potahovala jsem urputně z cigarety a snažila se ubránit slzám.
"Nic žrát nebudu, abyste věděli," odpověděla jsem vyzýva­vě a usadila se v křesle. Když teď vyšlo najevo, že mám anore-xii, nemusela jsem už předstírat, že mám chuť spolupracovat. Jíst mě nikdo jen tak nepřinutí, nevzdám se dobrovolně jediné věci, kterou skvěle zvládám.
Psycholožka To ve se vplížila do pokoje. Měla křehkou postavu s úzkým obličejem, který nebyl za tlustými brýlemi skoro vi­dět. V jejím vystupování bylo něco, co mi lezlo na nervy. Po­sledních pár týdnů jsem často cítila, jak mě ostatní pěkně štvou. Vždycky jsem bývala taková veselá a otevřená holka, a teď jsem byla podrážděná a uzavřená. Jediný člověk, s kterým jsem dokázala vyjít, byla máma. Brala mě takovou, jaká jsem, přes­tože měla ve tváři jasně vepsaný zármutek nad mojí nemocí.
"Jak se ti tu vede?" Tove se na mě zkoumavě dívala.
"Mám se dobře," usmála jsem se. Je slepá, nebo jenom bl-
ba? Ležím tu na peřině a vypadám jak kostlivec, tak co si asi myslí? Že jsem šťastná holka, která pevně drží život ve svých rukou? Už teď jsem ji nenáviděla!
"Pověz mi něco o tom, na co myslíš," zaštěbetala. Popuzeně jsem se na ni podívala. Snad si nemyslí, že se z nás za těch pět minut staly kamarádky?
"Ani nevím," reagovala jsem s pohledem upřeným na svoje vyhublé ruce. Je fantastické, že něco může být tak tenké, po­hladila jsem se po ruce a užívala si ten dotek. Hodně dlouho se mě nikdo nedotýkal. Doktor pověděl Jesperovi, že dokud jsem v tomhle stavu, nesmí na sex se mnou ani pomyslet. Ulevilo se mi, když za mnou šokovaný přišel do pokoje a řekl mi to. Od té doby uběhlo už 14 dní a jediným fyzickým kontaktem byly polibky a objetí.
Tove na mě dál zírala přes ty ohyzdné brýle. Obrátila jsem pohled na své modelingové album, které leželo na posteli ved­le mě. S nadšením jsem ho ukazovala ostatním, aby viděli, jak krásná jsem kdysi byla. Všimla jsem si, zeje zvědavá, naklo­nila se prese mě, aby taky viděla.
"Jaké to bylo dělat modelku v Japonsku?" pousmála se.
"Prima." Podala jsem jí album a sledovala její výraz, když jím listovala. Bylo jasné, že to na ni zapůsobilo!
Hodina s ní rychle utekla, a když odcházela, vesele jsem jí zamávala na rozloučenou. Ukázalo se, že je docela milá, ale ani za nic bych se jí nesvěřila se svými myšlenkami, které se postupem času zamotaly tak jako ještě nikdy. Vždyť mě vůbec neznala a ten odpor, co se jí zračil v obličeji, když si prohlíže­la mé tělo, mě jenom utvrdil v tom, že je jednou z řady těch, co mě nikdy nemůžou pochopit.
Ráda jsem lehávala na peřině ve spodním prádle, aby všichni
viděli, jak jsem hubená. Většina sestřiček se na mě nemohla koukat, často mě prosily, abych si peřinu přetáhla zase přes sebe. Na Ml ležela jedna dívka, která byla stejně hubená jako já. Taky říkala, že má něco se žaludkem. Když jsem poprvé viděla její hubenou postavu, úplně mi to učarovalo."Vždyť ty jsi úplně stejně hubená," odvětila, když jsem kon­statovala, že jsem nikdy neviděla nikoho tak hubeného.
"Ne, to teda nejsem," odporovala jsem jí a dala si ještě jed­nu cigaretu. Leslie mi cigarety sebral, měla jsem jich povoleno jen pět za den, dokud nepřiberu. Ale často jsem jich vykouřila sedm, protože když přišla na návštěvu máma, vždycky jsem na ní dvě vyloudila. Občas mi vyhověla a hlídala přede dveřmi, abych mohla kouřit u okna. Věděly jsme obě, že to je zakáza­né, ale řekla jsem jí, že kromě toho už skoro žádné jiné potě­šení v životě nemám. V tom mi musela dát za pravdu, a tak ještě ráda dávala pozor, jestli někdo nejde.
Odběry krve, vyšetření střev a gastroskopie byly už tehdy v mém případě uzavřenou kapitolou. Diagnóza teď byla přes­ně určená: mentální anorexie. Neustále ke mně chodili nějací dietologové a přednášeli mi o kaloriích - jako bych sama ne­znala kalorické tabulky nazpaměť. Stanovovali mi stravovací plány a já se zapáleně podílela na jejich přípravě, i když jsem tam někde uvnitř dobře věděla, že je nebudu schopná dodržet. Jakmile byla diagnóza jednou daná, absolutně se změnil můj pohled na sestřičky a doktory. Už to nebyli pomocníci na mojí straně, ale nepřátelé, co mě chtějí přemoct. Chtěli, abych jedla, a jediné, co jsem si přála já, bylo nejíst.
Často se mnou mluvili o smrti. Říkali tomu pomalá sebe­vražda, ale nijak to na mě nezapůsobilo. Za prvé jsem nevěřila, že bych na to mohla umřít; a i kdyby se ukázalo, že ano, tak by mi to stejně bylo fuk. Co mě v budoucnosti čeká? Nic! Jediné,

co se mě nějak dotýkalo, byly máminy slzy, které jí tekly po tváři čím dál tím častěji. Vždyť jsem toužila jen po tom, aby na mě mohla být pyšná, ale to jsem nedokázala. Teď ze mě byla nešťastná a já v srdci brečela s ní. Často jsem se modlila k Bo­hu, aby mi pomohl uzdravit se a máma se zas mohla smát.
"Půjdeš na vícelůžák." Berit, sestřička, vešla ďo pokoje a za ní
ošetřovatel.
"Cože?" Mozek mi jel na plné obrátky. Když nás bude na pokoji víc, nebudu už moct vylévat kalorické koktejly do umy­vadla. Rychle jsem vyskočila z postele, abych si vyklidila zá­suvku, která byla plná projímadel.
Na novém pokoji byly kromě mě tři starší ženy. Měly ra­dost, že přišla mladá holka, co jim doďá novou energii. Já jsem jen měla radost z jejich stáří, nemusely by snad přijít na to, že nápoje vylévám. Se všemi jsem se seznámila a za chvíli z nás byly nejlepší přítelkyně.
Hodně mi pomohlo, že byly napůl senilní, protože jsem mě­la nový nápad, úplně geniální. Schovávala jsem jídlo v igelito­vých sáčcích pod peřinou a potom ho vyhazovala. Projímadlo už totiž tak dobře nepůsobilo a často jsem si musela vzít i de­set tablet, aby byl účinek dokonalý. Opatřila jsem si proto, sa­mozřejmě s Jesperovou pomocí, ruličku sáčků na odpadky, kterou jsem měla připravenou v šuplíku a strčila si ji pod peři­nu, když přinesli tác s jídlem. S úsměvem jsem si vzala tác, popřála všem kolem dobrou chuť a pak jsem si jídlo vydatně solila a pepřila. Jakmile byly ostatní pacientky plně zabrané do jídla, otevřela jsem sáček a všechno do něj nasypala. Měla jsem ho pak schovaný pod peřinou, než všechny dojedly a tácy

nám zase odnesli. Když ostatní spaly, vytratila jsem se na WC a spláchla jídlo do záchodu. Sestřičky ze mě měly zase radost bylo očividné, že dělám pokroky a sním všechno, co mi dají' íemohly přece tušit, že to všechno končí v kanále.
Po měsíci v nemocnici ukazovala váha 36,2 kilo. Musela jsem vynechat svůj obvyklý litr a půl vody, abych zjistila, kolik vlastně doopravdy vážím. Měla jsem podezření, že jsem mož­ná přibrala, tak jsem se chtěla přesvědčit a vodu nevypila. To ale bylo pozdvižení, Leslie se přihnal ke mně na pokoj a v ob­ličeji měl vztek.
"Marie, jak je možné, že hubneš, když mi všichni hlásí, jak dobře jíš?"
"To já nevím, Leslie," zkusila jsem to na něj s úsměvem, ale neobměkčilo ho to.
"Ode dneška nesmíš kouřit!"
"Cože?" Chce mě připravit o cigarety?
"Kouřením spaluješ kalorie a to pro tebe při téhle váze není únosné a stejně tak nesmíš chodit do společenské míst­nosti." Byla jsem z toho šílená. To mám celý den jenom le­žet v posteli? Rozbrečela jsem se, ale k ničemu to nebylo, Leslie odešel z pokoje a já se ze všech sil snažila přivolat sestřičku.
"Chci si zavolat," ječela jsem jako smyslů zbavená. Berit, očividně seznámená se situací, mi s úsměvem podala telefon. "Mami, chtějí mi sebrat cigarety," brečela jsem.
Máma slíbila, že si s nimi odpoledne promluví, a já doufala, že sejí podaří je přesvědčit, že potřebuju mít něco, co mi dělá radost.
To, že mi zakázali chodit do společenské místnosti, mi ani

tolik nevadilo. Stejně už jsem měla plné zuby ostatních paci­entů a jejich řečí o tom, co jim je a není.
Odpoledne se mi podařilo přemluvit Leslieho, aby mě as­poň máma směla vozit v kolečkovém kresle. Ohledně ciga­ret stál ale pevně na svém, nenáviděla jsem ho, zeje na mě tak zlý.
Toho večera mě máma s Jesperem odvezli dolů do haly, kde jsem snědla vodovou zmrzlinu. Vzpomínali jsme na dřívější časy a smáli se a smáli. Když jsem potom ležela v posteli a po­slouchala, jak ostatní chrápou, brečela jsem. Skončí tohleto vůbec někdy?
Cítila jsem se rozpolcená na dvě půlky -jedna Marie byla ta rozumná, co si přála, aby byl život zas takový jako dřív, a dru­há, nová Marie, se zase snažila všechno vměstnat do schémat a přísně sledovala každý pohyb, který jsem udělala. Sehnala jsem si z knihovny nějaké kuchařky a každý večer si v nich četla. Ležela jsem s baterkou pod dekou a užívala si ta skvělá jídla. O půlnoci jsem světlo zhasla a často ještě několik hodin ležela a poslouchala hlasy z chodby. Měla jsem hodně málo pohybu, který by mě unavil, a tak byly noci dlouhé. Ve snu se mi často zdálo o jídle, a když jsem se ráno probudila, žaludek mi křičel hlady.
Každé ráno se odehrával stejný rituál. Berit přinesla váhu a já na ni zvesela hupla. Díky projímadlu jsem nemohla přibrat a můj malý trik s odpadkovými sáčky se postaral o to, že moje váha neustále klesala. Tove přicházela dvakrát týdně, ale o ně­jakém pokroku nemohla být řeč. Rozhodně jsem nebyla ideál­ní pacientka. Často jsem ji ignorovala, a když jsem jednou cestou na vyšetření nakoukla do svého chorobopisu a přečetla si, že mě považuje za nezralou, propast mezi námi se už neda-
la překonat. Měla jsem pocit, že jedná za mými zády, a jestli vůbec kdy měla nějakou šanci získat si moji důvěru, tak teď byla už nenávratně pryč. Poprosila jsem Leslieho, aby už za mnou nechodila.
Když Leslie odjel v létě na 14 dní na dovolenou, zhroutil se celý můj svět. Tajně jsem ho milovala a ty dva týdny se mi po něm šíleně stýskalo. Naše láska s Jesperem teď klesla na mini­mum, přesto za mnou věrně chodil čtyřikrát týdně. Vždycky jsem ho ráda viděla, ale ulevilo se mi, když šel zase domů. Neměla jsem mu co nabídnout, nepřibírala jsem a ta krásná Marie už byla minulostí.
Když jsem po dvou týdnech spatřila Leslieho opálený obličej, rozlilo se mi celým tělem horko. Lehla jsem si na peřinu, aby mě viděl. Když vešel, pořádně mě objal a já se k němu přitisk­la. Přála jsem si, aby mě nikdy nepustil a vzal mě k sobě do­mů, pryč z té pitomé nemocnice. Ale Leslie nebyl ani zdaleka tak naďšený jako já. Byl zklamaný, že vážím 35 kilo, a hněď se rozpovíďal o tom, jak to vypaďá s mojí buďoucností ve fakultní nemocnici.
"Dáme tě na jednolůžkový pokoj, kde budeš pod dohleďem celých 24 hodin."
"Pod ďohledem?" podívala jsem se na něj tázavě.
"Marie, jestli na to nemáš umřít, tak s tebou bude muset být sestřička 24 hodin denně." Určitě si ze mě střílí, mě nikdo 24 hoďin ďenně sleďovat nebuďe, to teďy ne.
"S tím teďa rozhoďně nesouhlasím," křičela jsem vztekle.
"Ale měla bys, pokuď nechceš, aby to ďošlo tak daleko, že bychom ti museli ďávat nitrožilní výživu." Upírala jsem na něj nenávistný pohled a přála si, aby byl zpátky na tom ostrově, z kterého se právě vrátil. Nitrožilní výživu? Mně? Nikdy, hnusilo se mi jenom pomyšlení, že by mi dali do nosu sondu, ha­dičky nenávidím. Brečela jsem, zoufale prosila, aby mě nechal na pokoji s ostatními, a slibovala, že určitě přiberu, ale nevěřil mi. Slzy se mi jen koulely, když přišla máma a utěšovala mě ve svém náručí.
"Vem si mě domů, mami." Máma byla bez sebe a šla hledat Leslieho. S pláčem se vrátila zpátky, nezmohla nic. Stál pevně na svém rozhodnutí a nechystal se ho změnit, dokud se neuká­že nějaký pokrok. Se slzami v očích jsem se loučila se svými spolubydlícími, když mě odváželi.
a jednoduše jsem je nechápala. Proč trápili sami sebe den za dnem, když mohli kdykoliv přestat? A přesně tohle říkali všichni i mně. Proč Marie? Kdybych to jenom sama věděla.
Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, proč jsem onemocněla právě já. Měla jsem spoustu možností! Bylo to skutečně proto, že jsem tolik toužila být krásná a štíhlá a skrze to dosáhnout úspěchu, nebo to bylo kvůli tomu, že jsem sama sebe nenávi­děla, protože jsem cítila, že nic nezvládám? Byly to nezhojené jizvy z dětství, kvůli kterým jsem znovu toužila být malá a ne­viditelná, aby se o mě strachovali jako o malé dítě?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama