Vím jak chutná vzduch - 3

25. prosince 2010 v 15:13 |  knihy o PPP
Kéž bych tak byla malý ptáček a mohla od nich ode všech ule­tět někam pryč. Daleko od jídla a hlasu, co mám v hlavě. Byla jsem si vědoma toho, že jsem nemocná, ale neměla jsem sílu sama se uzdravit. Často jsem večer v posteli meditovala, ale vždycky to skončilo tak, že mé myšlenky ovládl ten hlas. Ob­čas na krátkou chvíli zmizel a to bylo krásné. Tehdy jsem mohla být sama sebou a smát se a věřit, že i já mám nějakou budoucnost. Budoucnost, ve které budu veselá a šťastná. Dou­fala jsem, že se stane zázrak a já potkám někoho, kdo mi bude schopný pomoct vystoupit ze začarovaného kruhu. Jsem si jis­tá, že by mi máma a Leslie pomohli, kdyby věděli jak, ale oni nedokázali pochopit mou nemoc tak, jak jsem ji chápala já. Snažili se ze všech sil proniknout k té pravé Marii, ale už bylo pozdě. Vnitřní hlas mi přikazoval dělat věci, které by mě dřív ani nenapadly, a moje myšlení tím za tu dobu bylo už pozna­menáno.
A možná právě proto jsem se téměř nedokázala identifiko­vat s nemocnými lidmi z těch knížek, které jsem četla. Prostě a jednoduše jsem je nechápala. proč trápili sami sebe den za dnem, když mohli kdykoliv přestat? A přesně tohle říkali všichni i mně.. Proč Marie? Kdybych to jenom sama věděla. Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, proč jsem onemocněla právě já. Měla jsem spoustu možností! Bylo to skutečně proto, že jsem tolik toužila být krásná a štíhlá a skrze to dosáhnout úspěchu, nebo to bylo kvůli tomu, že jsem sama sebe nenáviděla, protože jsem cítila, že nic nezvládám? Byly to nezhojené jizvy z dětství, kvůli kterým jsem znovu toužila být malá a neviditelná, aby se o mě strachovali jako o malé dítě?
Vyrůstala jsem na sídlišti v Alleroedu se starším bratrem a star­ší sestrou.
Moje máma vždycky říkala, že jsem dítě lásky. Máma a táta byli do sebe moc zamilovaní, když mě počali, jenže jak už jsem pak byla na světě, láska se rychle vypařila. Otec mi zmi­zel ze života, když mi bylo pět, a pak jsem ho viděla až po dvaceti letech. Byli jsme proto hodně vázaní na matku a milo­vali ji nade vše. Ze začátku mi táta chyběl, ale časem se mi stýskalo čím dál méně. Matka nás zahrnula veškerou láskou, co jsme byli schopni pojmout, a v mnoha ohledech jsme byly šťastné děti. Máma coby samoživitelka byla pořád na mizině, často jsme večeřeli jenom brambory a zeleninu. Vzpomínám si, jak ráda jsem chodila na večeři k někomu jinému, tam bylo občas i několik chodů - a pokaždé maso. Maso jsme doma jedli zřídka, bylo moc drahé, ale zato jsme občas měli k večeři dorty.
Odjakživa jsem se moc nedokázala podřizovat autoritám. Projevilo se to už ve dvou letech, kdy jsem často utíkala z jes­lí. Nesnášela jsem, zeje pevně dáno, kdy se má spát a kdy si máme hrát. Skončilo to nakonec tak, že mě máma z jeslí vza­la a dala na hlídání k jedné paní, která se o mě a ještě další děti starala, než jsem měla jít do školy. Ta stará paní se jme­novala Kirsten, byla přísná a sklerotická a bydlela ve vilové čtvrti, kde ulice nesly jména různých ptáků. Kdo v takové čtvrti bydlí, nemůže jinak než být šťastný. Zamilovaně jsem si
prohlížela ty krásné domy s pečlivě udržovanými předza-hrádkami.
Na první školní den mi máma ušila nádherné modré šaty. Podobaly se šatům, které nosila Laura v Domě na prérii, mém nejoblíbenějším seriálu. Do školy jsem to měla deset minut pěšky, chodívali jsme tam s bratrem a sestrou společ­ně. Hned od začátku jsem ve škole cítila, že jsem jiná než ostatní. Nosila jsem jiné oblečení a byla mnohem přemýšli­vější než ostatní. Neběhala jsem a nehonila se se spolužáky, mnohem radši jsem si spíš někde stranou sedla a četla si knížku.
Číst jsem uměla, ještě než jsem šla do první třídy, a brzy to byl můj největší koníček. Sestra mě často brala s sebou do knihovny a nosily jsme si domů tašky plné knih. Nijak zvlášť jsem se nezajímala o pohádky a komiksy. Mnohem radši jsem měla knížky o zvířatech. Strašně jsem si přála mít psa, a když jsem ho tři roky nato dostala, byla jsem šťastná. Byla to nádherná černá fenka pudla, říkala jsem jí Saša a ona chodila všude za mnou. Když mi bylo sedm, za­čala jsem se učit jezdit na koni a u koní jsem vydržela až do puberty.
Ve škole to nebylo moc dobré, ostatní se mi kvůli nejrůz­nějším věcem smáli a já byla čím dál tím víc uzavřenější. Často jsem cestou ze školy brečela a ve třetí třídě jsem z ní začala utíkat. Matka o mém šikanování často mluvila s uči­teli, ale k ničemu to nebylo. Na rodičovských schůzkách ji nikdo nebral vážně, možná i proto, že byla matka-samoživi-telka.
Je to už více než dvacet let a tehdy se na matky-samoživitel-ky pohlíželo přece jen trochu jinak. Dopadlo to tak, že jsem odmítala jíst, když jsem tam měla jít. Žebronila jsem a prosila
mámu, aby mě odtamtud vzala pryč. Na školním dvoře mě děti znovu a znovu mlátily, a i když moji sourozenci chodili do stejné školy, ne vždy mi mohli přijít na pomoc. Dodnes nevím, co na mně ostatním tolik vadilo. Možná to, že jsem byla chytrá a ještě k tomu hezká. Nebo prostě potřebovali ně­jakého obětního beránka.
Když jsem chodila do třetí třídy, objevil se v životě mé matky Frode. Splnil se mi můj sen bydlet v rodinném domku, a navíc jsem získala tátu, nevlastního otce, který na nás byl milý a měl nás rád. Byl vysoký, vousatý a měl velikánské ruce, do kterých nás chytal a točil s námi vzduchem. To léto jsem byla šťastná. V září jsem měla jít do nové školy, přestěhovali jsme se do domečku, měla jsem nového tatínka a psa. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem prvně vešla do svého pokoje. Frode ho s má­mou vymalovali na růžovo, prvně v životě jsem měla vlastní pokoj.
Nová škola bohužel nebyla o moc lepší než ta stará. Ze začátku to bylo prima, rychle jsem si našla nové kamarády, ale za pár měsíců už si ze mě holky zase začaly dělat legraci. Vadilo jim na mně snad úplně všecko. Dennodenně si ze mě utahovaly kvůli všemu, od oblečení až po můj vzhled a způ­sob života. Zpočátku jsem se to snažila před mámou a Fro-dem utajit. Nechtěla jsem jim zase přidělávat problémy a tiše jsem doufala, že to přejde. Brzy to však vyšlo najevo a pak byla každá rada drahá. Máma, teď už s mužem po boku, mě­la větší šanci prorazit a učitelé se skutečně snažili mi po­moct. To platilo ovšem jen v hodinách, jakmile jsme se do­stali na školní dvůr, prožívala jsem den co den muka.
A rozhodně tomu nepomohlo ani to, že jsem v jedenácti jako první ze třídy začala menstruovat. To už jsem pro ně byla doopravdy nechutná a já sama nenáviděla své tělo za to, co mi působí.
Ve volném čase to bylo mnohem lepší než ve škole. Měla jsem několik výborných kamarádek, s kterými jsem trávila veškeré volno. Chodili jsme do klubu jezdit na koních. Směla jsem si půjčovat poníka jménem Speedy, kterého jsem milovala nade všechno na světě. Každý den jsem s ním byla několik hodin, nikdy mě neomrzelo starat se o něj, a když mi to dovolili, pře­spávala jsem u něj na seně. Měla jsem i pár kamarádů, s který­mi jsem se denně vídala, hodně mně pomáhali, když mi zrovna nebylo do smíchu. Nalézala jsem u nich tu sílu, která mně sa­motné občas chyběla, a díky tomu se mi podařilo přežít ty dva
roky na škole ve Fredensborgu.
Dům v Soerupu, který koupili Frode s matkou, ležel mezi poli. Nejkrásnější bylo běhat se Sašou naboso v obilí. Měla jsem ten dům moc ráda, ale bohužel se máma a Frode rozešli, když mi bylo dvanáct. Vyčerpali jeden druhého. Bydlení je stálo hodně peněz, do večera byli v práci a pak ještě dělali na domě. Zapomněli přitom myslet jeden na druhého, a když už bylo jasné, že se rozejdou, zhroutil se mi zas celý svět. Ne že bychom spolu trávili moc času, ale představovali pro mě ten pevný bod, který potřebuje každé dítě. Když Frode odjel se stěhováky, všichni jsme plakali. Viděla jsem ho od té doby je­nom jednou a pořád se mi po něm stýská. Byl na mě hodný, a když se mi zhroutil celý svět, postrádala jsem tu bezpečnou mužskou náruč.
Pak jsme se přestěhovali do Helsinge a já byla šťastná, že se můžu rozloučit se 7. B a pozdravit se s novou třídou.
Když jsem tam měla jít prvně, byla jsem hrozně nervózní. Celé ráno jsem si zkoušela různé šaty, abych vypadala oprav­du dobře. První den proběhl bez problémů a domů jsem se vrátila ve výborné náladě. Máma koupila domek přímo na­proti škole. Chodila jsem tam pak skoro vždycky o velké přestávce se svými dvěma nejlepšími kamarádkami z ved­lejší třídy.
Ve své nové třídě jsem se zase necítila moc dobře a zane­dlouho byla situace stejná jako ve Fredensborgu - neměli mě rádi a já je taky ne. Snažila jsem se na to tolik nemyslet a mís­to toho jsem se zase vrhla na jezdectví spolu s novou kamarád­kou Susanne. Strávily jsme spolu neuvěřitelně mnoho času u koní i doma.
Šikanování ve škole už přerostlo takovou mez, že jsem nebyla schopná přinutit se tam chodit. Snažila jsem se o tom promlu­vit s mámou, ale ona nepochopila, že tentokrát už opravdu dál nemůžu. Proto jsem se rozhodla, že se zabiju. Už jsem nechtě­la být mámě přítěží, a když jsem jednoho únorového večera pozorovala její unavený obličej, v mém rozhodnutí mě to je­nom utvrdilo. Ulevilo by se jí, vždycky jsem byla, jak říkali ostatní, problémové dítě. Dítě, které nikdy nebylo pořádně ve­selé a které často usínalo s pláčem. Teď tomu měl být konec. Druhý den jsem prohledala skříně, abych našla všechny práš­ky, co jsme doma měli.
Roztřásla jsem se po celém těle a cítila jsem tlak v krku. Bylo to půl hodiny poté, co jsem spolykala 23 tablet proti ne­volnosti na cestách. Koukala jsem z okna, konečně skončí ta školní muka.
Pak jsem zřejmě omdlela, protože potom si pamatuji až ob­ličej jednoho ze záchranářů. Můj bratr nečekaně zašel domů na oběd a našel mě na podlaze v obýváku.
Následujících pár dní si pamatuji jenom matně, ležela jsem na intenzivce a moc nezbývalo, abych "zaklepala bač-korama", jak by řekla moje sestra. Ležela jsem na dětském oddělení nemocnice v Hilleroedu. Když se mě ostatní děti ptaly, co mi je, odpovídala jsem, že mám něco se srdcem. Bylo mi trapné, že jsem přežila pokus o sebevraždu. Mohla jsem chodit do nemocniční školy, navštěvovala jsem ji dva měsíce.
Několikrát se mnou mluvil dětský psycholog, ale nikdy jsem neměla pocit, že bychom se dostali někam dál. Hrozně jsem se bála, že bych mohla říct něco, co by mámu mrzelo. Psycholog jí řekl, že by mi prospěla změna prostředí, a najed­nou se začalo mluvit o ostrově Fyn. Než jsem se nadálá, skon­čila jsem na venkovské samotě.
Zní to přímo idylicky, a možná by to i takové bylo, nebýt Jana. Jan byl muž středního věku, s kterým se máma spřátelila. Jelikož Jan po komplikovaném rozvodu také potřeboval na čerstvý vzduch, stěhoval se s námi. Původní dohoda zněla, že budou každý platit část nájmu a zůstanou pouze přáteli, ale zakrátko se Jan do mojí mámy bezhlavě zamiloval a najednou se to celé obrátilo úplně jiným směrem. Jan, který byl mani-odepresivní, upadal do hlubokých depresí a začal se chovat podivně. Otevíral všechny máminy dopisy, odposlouchával te­lefon, a když za mnou přišel na návštěvu můj nový kluk Son-ny, špehoval nás oknem, hlavně když jsme se milovali.
Denně jsem si na něj mámě stěžovala, a když už to bylo opravdu neúnosné, našla mu máma domek pět kilometrů od nás
Jeho duševní stav se však stěhováním nezlepšil a zane­dlouho ležel každý večer s dalekohledem před naším domem. Jednoho zimního večera, když se bavil tím, že nám ve tmě bušil na všechna okna, jsem toho měla už zrovna dost. Když máma přišla z práce, oznámila jsem jí, že se chci odstěhovat. Prostě jsem měla strach, co všechno by ho ještě mohlo na­padnout. Rozhodla jsem se, že půjdu někam jako au pair, protože to byla jediná možnost, jak se dostat pryč z domu. Z novin jsem se dozvěděla, že takhle mladé lidi, bylo mi pat­náct, berou jedině na Islandu. Samozřejmě, že bych se vyda­la mnohem radši do Ameriky, ale tam se mohlo až od šest­nácti.
Můj pobyt na Islandu byla dost krátká a smutná záležitost. Ro­dina, do které jsem se dostala, ode mě očekávala něco jiného a stejně tak já od nich. Doufala jsem, že mě budou brát jako člena rodiny, místo toho jsem večeřela sama v kuchyni. Děti mi nerozuměly ani slovo a já jim taky ne. Vlastně jsem na děti nikdy moc nebyla, ale vzhledem k tomu, že to byla jediná možnost, jak se dostat z domu, chtěla jsem to zkusit. Po šesti týdnech jsme toho ale měli všichni už dost a naše cesty se mu­sely rozejít.
Nebyla jsem na sebe nijak hrdá, když jsem přistála na letišti v Kastrupu a objímala se s matkou deset měsíců před plánovaným návratem. Ale byla jsem ráda, zeji zase vidím. Co mi naopak všechnu radost kazilo, byl Janův nový koní­ček. Každý večer mi kradl mého milovaného psa a pouštěl ho k nám domů zas až ráno. Byla jsem z toho velice nešťast­ná, ale nemohla jsem Sašu zavírat vevnitř. Později jsem pře­mýšlela, proč jsem prostě nešla na zahradu s ní, když jsem ji pouštěla vy věnčit, ale pravda byla taková, že jsem se ho
bála. Asi bych mohla poprosit mámu, aby šla se mnou, ale bála jsem se i kvůli ní. Jeho soused za námi několikrát při­šel s historkami o tom, jak Jan pobíhá po půlnoci sem a tam po zahradě, ale nemohli jsme mu v tom nijak zabránit. Po­licie nemůže zasáhnout, dokud nedojde k fyzickému napa­dení.
Už jsem to doma nemohla vydržet, unavovalo mě žít neustá­le ve strachu. V hloubi duše jsem byla také naštvaná na mámu, že nás znovu dostala do nemožné situace. Strašně mě popou­zelo, že měla pro Janovy duševní stavy vždycky velké pocho­pení, zvláště když to bylo na úkor mě. Občas jsme se hrozně pohádaly, vždycky to však skončilo tím, že jsem měla špatné svědomí kvůli tomu, že jsem ji urazila. Máma se nikdy netaji­la tím, že měla hrozné dětství, a já i moji sourozenci jsme ji proto nechtěli trápit. Vytrpěla si toho už dost, a když jsem jí občas odmlouvala, neskrývala, jak moc ji to zraňuje. Často jsem si svoje názory nechala radši pro sebe, protože jsem ne­chtěl a, aby byla smutná.
Jespera jsem potkala jednoho srpnového večera na diskotéce Chess ve Svendborgu. Přemluvila jsem svoji kamarádku, aby šla se mnou. Všimla jsem si ho, hned jak vešel do dveří, v le-viskách a přiléhavém tričku mu to moc slušelo. Když mě poz­ději večer vyzval k tanci, točila se mi štěstím hlava. Panečku, zamiloval se do mě takový fešák, hlasitě jsem se smála jeho vtipům a on mi říkal, jak jsem krásná. Pár měsíců předtím jsem získala titul Miss Dánsko, což jeho zájem o mě určitě nezmen­šovalo. Samozřejmě že jsme skončili u něj doma v posteli a já byla šťastná. Začali jsme spolu chodit.
Zavolala jsem mámě a sdělila jí tu špatnou zprávu, že mě pře­sunou na jednolůžkový pokoj s celodenním dozorem. I tento­krát mi slíbila, že s doktory promluví, ale obě dvě jsme věděly, že to nebude nic platné.
Probrečela jsem celé dopoledne s hlavou pod dekou. Teď už si můžu rovnou lehnout a umřít, pod dohledem se mi můj plán ni­kdy nemůže zdařit. Možná se mi ještě povede brát si projímadlo, aniž by si toho všimli, ale co až mi dojde? Návštěvy budou taky kontrolovat, takže Jesper už mi žádné další nebude moct přinést. Sestřičky také uslyší, co říkám, až budu s někým mluvit po tele­fonu, i když i volání mi omezili, jen dva telefonáty za den.
Jejich systém trestů jsem prostě nedokázala pochopit a ne­chápu ho dodnes. Zacházeli se mnou jako se zločincem, který nejen že stojí společnost spoustu peněz, ale navíc překáží. By­lo jasné, že mě mají plné zuby, a čím více se ode mě odvraceli, tím nešťastnější jsem byla. Hluboko v duši jsem si přála, aby mi pomohli, ale oni se se mnou bavili jen o kalorických tabul­kách, a to mi tedy rozhodně nijak nepomáhalo.
Jednolůžák byl podobný pokojům, na kterých jsem ležela předtím. Rozdíl byl jenom v tom, že tady jsem byla pouze já a sestřička, která na mě dohlížela celý den. Nebyla jsem sama ani na vteřinu. Když jsem potřebovala na záchod, přinesli mi nočník a často ani nezavřeli dveře na chodbu. Chodili tam pa­cienti a příbuzní a mě to velice ponižovalo, že musím vykoná­vat potřebu takhle. Častokrát to trvalo dlouhé hodiny, než jsem
si ulevila, protože žaludek už byl zvyklý na projímadlo. A když jsem musela snížit jeho spotřebu, protože mi už docházelo, bylo to ještě těžší. Měla jsem ze zácpy bolestivé křeče v břiše, ale marně jsem od nich chtěla klystýr, nic mi nedali. Mohla jsem si za to sama, že jsem nemohla normálně na záchod.
Já, která jsem se odjakživa denně koupala, jsem se teď koupat nesměla. Místo toho mě otírali mokrým hadrem a vlasy mi my­li jeďnou za týďen v posteli. Doďnes jsem nepochopila, čemu by asi tak vaďilo, kďyby mi ďovolili jít se umýt. Nevím, jestli se báli, že se oběsím na haďici od sprchy nebo že dostanu infarkt. Vím jen, že už jsem si nemohla dělat nárok absolutně na nic.
Sestřičky se u mě střídaly ve třech směnách a jeďna byla mi­lejší než ďruhá. Měla jsem je ďocela ráďa, nemohly za to, že jsem tam musela ležet. Takže jsme si spolu většinou povíďaly, pokuď jsem ovšem neměla špatnou nálaďu, to jsem potom vy-ďržela mlčet i několik ďní, což jim bylo velice nepříjemné.
Leslie přicházel kažďý ďen a já se na něj vžďycky těšila. Přestože jsem ho občas nenáviďěla, zároveň jsem ho i milova­la. Byl na mě vžďycky hodný, i když jsem zdaleka nesplňovala jeho přeďstavy. Když šel domů, často se u mě zastavil, aby mi řekl pár povzbudivých slov, a já mu za to byla vděčná. Věděla jsem, že na mě hoďně myslí a přemítá, jak ďlouho to vyďržím. Jestli mě stihnou zachránit přeď anorektickou smrtí, nebo jest­li už je pozďě. Vyprávěl mi potom, že si myslel, že nepřežiju, ale naštěstí se mýlil.
Hoďně času jsem strávila přemýšlením o tom, co buďu ďělat, jestli se jeďnou ďostanu z nemocnice. Už ďříve jsem si pohrá­vala s myšlenkou, že bych Šla na ekonomku. Šlo jenom o to,
jak to zařídit, vždyť jsem byla zavřená v nemocnici a vypadalo to, že mě s největší pravděpodobností nepustí domů do Vánoc. Probírala jsem to hodně s mámou a ona se pokusila promluvit s Lesliem, jestli by bylo možné, abych dělala školu a byla při­tom dál v nemocnici. Od začátku byl proti tomu, byl přesvěd­čený, že na to ještě zdaleka nejsem dost zdravá. Ve skutečnosti pochyboval i o tom, jestli bych vůbec přežila jenom cestu po schodech dolů do haly.
Časem jsem tak zeslábla, že jsem často málem omdlela, když jsem měla udělat dva kroky k nočníku. Vlasy mi proříd­ly, leckdy mi vypadávaly celé velké chomáče, když jsem šije česala. Nehty jsem měla pořád promodralé a ta lehounká péřo­vá deka, kterou mě přikryli při příjmu, mi teď ztěžkla. Neustá­le mě bolely kyčle, protože mezivrstva tuku byla pryč, takže se klouby dřely přímo o sebe.
Dovolili mi jen dvě návštěvy za den a jenom pod kontrolou. Máma za mnou chodila každý den a Jesper několikrát za tý­den. Starší sestra mě navštěvovala jednou týdně a většinou se zdrzela několik hodin. Jednou přišla uprostřed oběda, byla jsem jako smyslů zbavená, protože už jsem neměla žádné pro­jímadlo, a tak jsem odmítala cokoliv sníst. Bente, která měla dozor, mi přinesla tác s obědem, ale já ho nechtěla. Odjakživa jsem nesnášela krabí karbanátky a teď na mě z talíře civěly dva obrovitánské kusy a vařená zelenina. Bente se mě marně snažila přemluvit a moje sestra to sledovala s otevřenou pu­sou. Zavolali Leslieho a já se rozbrečela.
"Nesnáším krabí karbanátky, že jo, Lindo?" vzlykala jsem. Přikývla, a tak tác odnesli, ale přinesli místo něj jiný.
Ležela na něm obrovská selská omeleta se špekem. Můj ti­chý pláč se změnil v hlasitý nářek, prostě jsem to nemohla sníst. Hlas v mé hlavě mi nařizoval, že nesmím, protože pak
by se stalo něco hrozného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama