Vím jak chutná vzduch - 4

25. prosince 2010 v 15:14 |  knihy o PPP
Těkala jsem očima po pokoji od sestry na Leslieho a zpátky na Bente. Odhodlaně jsem vzala tác a mrštila jím o zem. Přistál uprostřed pokoje a já se nená­vistně podívala na Bente.
"Já to žrát nebudu," ječela jsem. Nikdo nic neříkal, a já byla zaskočená. Zaskočila mě jejich i moje vlastní reakce. Leslie vypochodoval z pokoje a Bente sbírala naštvaně jídlo. Moje sestra plakala a já si přetáhla deku přes hlavu.
Později toho dne mi Leslie pěkně vynadal, ale mně to bylo jed­no. Vyvlékla jsem se z oběda a to bylo nejdůležitější. Bylo mi ovšem jasné, že tuhle scénu nemůžu opakovat. Měla jsem čím dál častěji horší náladu a většinu času jsem byla schovaná pod peřinou. Když mi přinesli jídlo, sice jsem se snažila něco sníst, ale často ho museli zase nedotčené odnést a byli naštvaní.
Pochopila jsem, že to brzo budu muset vzdát, už jsem nemě­la sílu. Vážila jsem tehdy 34 kilo a stále častěji padala slova o umělé výživě. Představa, že by mně měli zavést do nosu ha­dičku, mi byla tak vzdálená, že mi připadalo, že mluví úplně o někom jiném. Nikdy si žádnou sondu do nosu dát nenechám, to byl pro mě fakt. Nenáviděla jsem hadičky víc než myšlenku na smrt. Prostě jsem nevěřila tomu, že bych mohla umřít na to, že vážím 34 kilo. Měla jsem sice hodně nízký tlak, ale neděla­la jsem si s tím starost. Jediné, co mě znepokojovalo, bylo, že jsem se cítila mnohem víc nemocná, než když jsem nastoupila do nemocnice.
"Marie, nemohla bys prosím zase začít jíst?" Máma na mě koukala očima plnýma slz. Odvrátila jsem se a zavrtěla mlčky hlavou.
"Já nemůžu, mami."
"Když nezačneš jíst, budou ti muset dát sondu," pokračova­la dál v slzách. Její křehká ruka se dotýkala mojí. Taky zhubla a na očích jí byla vidět únava. Snad by to bylo pro všechny mnohem lepší, kdybych rychle umřela. Nikoho už by neotra­vovala moje podivná nemoc a já bych se už nemučila snahou splnit pokyny hlasu uvnitř mé hlavy, kvůli kterému stejně dří­ve či později umřu. Už jsem nedokázala ty dva hlasy v sobě rozlišit, skoro mi splývaly a ten silnější vítězil. Ať jsem byla sebevíc unavená a blízká tomu se vzdát, přece jsem ho nako­nec poslechl Nenáviděla jsem ho, protože mi udělal ze živo­ta peklo, a nenáviděla jsem samu sebe za to, že jsem mu to dovolila.
V noci jsem většinou ležela na zádech, zírala do stropu a počítala prasklinky, bylo jich přesně 723. Jak jsem na ty hloupé malé prasklinky upírala oči, vždycky mě rozbolela hla­va, ale nutila jsem se do toho. Nikdy se mi nechtělo povídat si s nočními sestrami, které zpravidla podřimovaly nebo luštily křížovky. Byla to pro ně nuda a nesnažily se to skrýt. Často to byly mladé sestřičky ze zdravotní školy, kterým při pohledu na mě dost zatrnulo. Když jsem si lehla na peřinu a cvičila, cítila jsem jejich znechucení."Leslie, chci domů." Bylo to ve čtvrtek ráno a Leslie při své běžné denní vizitě právě dorazil ke mně.
"Marie, to bych si nemohl vzít na svědomí, pustit tě teď domů."
"Slibuju, že nezhubnu, potřebuju se dostat na víkend domů k mámě. Přece se o mě postará," pokračovala jsem a upírala na něj svůj prosebný pohled.
"Nijak mě to netěší, Marie, a moc by mě zklamalo, kdyby ses vrátila z víkendu ještě hubenější."
"Nezklamu Vás!" radovala jsem se a objímala ho.
"Dobře, zítra můžeš jet domů a vrátíš se v pondělí. Zařídím, aby za tebou chodila třikrát denně sestřička, změří ti tlak a zvá­ží tě."
"Jasně," smála jsem se na něj a poprvé po několika týdnech jsem měla celý den výbornou náladu. Pořád jsem něco vyprá­věla sestřičkám a ty na mě jenom podezřívavě koukaly. Co se to stalo, že ta uzavřená pacientka najednou překypuje humo­rem a povídá jeden vtip za druhým. Když se to dozvěděla má­ma, byla nadšená, že konečně pojedu domů, a já jsem svato-svatě slíbila, že sním všechno, co mi uvaří.
"Chci, abys věděla, že jestli zhubneš, tak ti příští týden zavedeme sondu," to byla Leslieho poslední slova, než se se mnou rozloučil. Sanitka měla přijet v jedenáct, ale já byla nachystaná už v osm. Tašku jsem měla zabalenou a u příle­žitosti významného dne mi umyli vlasy. Podali mi i kosmetickou taštičku, která ležela zahrabaná hluboko ve skříni, a já se dlouho a pečlivě líčila. S vlasy staženými do ohonu a křiklavě červenými rty jsem vůbec nevypadala špatně. Za­mávala jsem z vozíčku sestřičce Birthe a vzala mámu za ru­ku. Konečně se po sedmi týdnech v nemocnici dostanu zase domů.
"Ne, to jíst nebudu!" Odešla jsem z kuchyně do svého pokoje. Rozhádaly jsme se, protože máma použila při smažení masa máslo. Nejdřív mi slíbila, že ho tam nedá, ale když si myslela, že jsem v koupelně, dala ho tam pěkný kus. Měla jsem na ni vztek, protože porušila naši dohodu.
"Marie, pojď ven," prosila mě a lomcovala klikou.
"Trhni si nohou," křičela jsem a přetáhla si deku přes hlavu. Ten plánovaný krásný víkend se rozplynul v samých hádkách. Nedokázala jsem samozřejmě dodržet svůj slib, že sním, co mi navaří, a máma měla zlost.
"Řeknu to sestřičce," zkoušela to.
"No a co!" odmlouvala jsem znovu.
"A příští týden ti dají hadičku." Tohle bylo přesně mířené a ona věděla, že mě to zasáhne. Šla jsem otevřít dveře.
"Mami, já nemůžu," brečela jsem.
"Ale jo, co kdybys zkusila sníst aspoň trošku." Donesla mi do jídelny polštářek z gauče, dobře se mi sedělo a podařilo se mi sníst půlku karbanátku. Byla jsem na sebe pyšná a máma na mě taky. Máma měla tak dobrou náladu, že jí vůbec nepři­šlo podezřelé, když jsem se zeptala, jestli nezajdeme do Spáru nakoupit.
Zjistila jsem, že tam prodávají i pár léků včetně projímadel,
a teď už jsem potřebovala jenom nějak chytře vymyslet, jak si je koupit.
"Zajdu na chvíli támhle k východu, potřebuju se nadých­nout čerstvého vzduchu," přemlouvala jsem matku. Bylo na ní vidět, jak se nemůže rozhodnout. Má říct ne a riskovat, že zni­čí tu příjemnou atmosféru, nebo říct ano a dovolit mi jít někam sama, tedy přesně to, co jí doktoři přísně zakázali?
"Můžeme jít pomalu, a kdyby ti bylo špatně, tak zastaví­me."
"Tak jo," odpověděla jsem a zapnula si bundu. Máma klo-pýtala za mnou a několikrát mě prosila, abych nešla tak rych­le. Snažila jsem seji povzbudit k vyprávění o jejím mládí, aby si nevšimla, že pomalu zase zrychluji.
Procházela jsem mezi regály a hltala jídlo očima. Všechno to vypadalo tak chutně, až se mi sbíhaly sliny. Nemohla jsem se rozhodnout, co bychom si měly koupit k večeři. Nakonec jsem souhlasila s tím, že si dáme květák a kraby. Máma by radši viděla, kdybych si vybrala vepřové, ale trvala jsem na svém.
"Je snad lepší, když budu jíst málo než nic," pohrozila jsem a ona se podvolila.
"Jdu ven, koupím nám tikety na lotto," volala jsem za ní, když jsem viděla, že je na cestě k mrazáku na druhém konci obchodu. Otočila se na mě ustaraně, ale já jí poslala ten nej­sladší úsměv a pospíchala do trafiky. Kruci, hned jsem vidě­la, zeje tam dlouhá fronta. Čekalo tam pět lidí v šusťákových bundách a kalhotách, v ruce připravenou dvacku na tiket. Polil mě pot, když jsem zahlédla mámu, jak se blíží k po­kladnám.
"Mami, mám ještě hroznou chuť na citrónovou zmrzlinu," zavolala jsem na ni přes hlavu malého kluka, který se na mě
udiveně otočil. Viděla jsem, jak máma obrací vozík, a vypočí­tala si, že jí to bude trvat tak dvě minuty, než zmrzlinu najde. To je málo na to, aby mladá prodavačka mezitím otevřela skříňku s léky a já stihla ještě zaplatit.
"Nepustili byste mě, prosím, dopředu?" obracela jsem se na zákazníky přede mnou. Kysele přikyvovali a já je odměňovala sladkým úsměvem. Hnusný kyselý šusťáky, říkala jsem si v du­chu. Panebože, jak jsou všichni stejně nudní a šediví. Konečně se mi podařilo procpat se k pultu.
"Čtyři balení projímadla a dvoje lotto."
"Cože?" dívka na mě hloupě civěla. Zopakovala jsem jí, co chci, a proklínala v duchu její mizernou inteligenci.
"Tak koukej už sakra otevřít tu pitomou skříň," ulevovala jsem si pro sebe a pošilhávala po mámě, která už ukládala do tašky poslední zboží.
"Mám jenom tři balení, ale můžu se podívat vzadu."
"Ne, to je jedno, kolik platím?" řekla jsem podrážděně.
"128 korun." Hodila jsem jí peníze na pult a běžela k mámě s projímadlem v kapse.
"Tak, na oba určitě vyhrajem," smála jsem se. Vzala jsem jednu tašku a podařilo se mi ji dotáhnout až ven ke kolu, které vzala máma s sebou, kdyby mě chůze příliš unavovala. Celou cestu domů jsem si zpívala, teď jsem měla dost tabletek na dva týdny.
Víkend utekl hrozně rychle, a když pro mě v pondělí ráno při­jela sanitka, bylo mi do pláče. Zrovna když nám spolu začalo být tak dobře. Po návratu na oddělení zase vytáhli váhu. Než si pro mě saniťáci přijeli, vypila jsem půl litru vody a snědla půl­ku housky. Na váze se ale ukázalo 33,8 kilo. Zatraceně, teď se rozpoutá peklo. Sestřička mlčela a beze slova odešla. Mladá medická, která mě hlídala, zírala s vyvalenýma očima na moje vyhublé tělo.
"Co koukáte?" zavrčela jsem, posadila se na posteli a vytáh­la si časopis. Napjatě jsem sledovala dveře, a taky že neuběhlo ani deset minut, a vpochodoval dovnitř Leslie.
"Nedodržela jsi naši dohodu, Marie." Pořádně se zlobil a mně bylo jasné, že bude lepší ho moc nedráždit.
"Nechápu to, jedla jsem poslušně celý víkend, Leslie, ze­ptejte se mamky!"
"Kašlu na to, nesnědlas, cos měla, a víš dobře, co bude ná­sledovat."
"Prosím, ne," žebronila jsem a zahlédla, jak se služba ušklíb­la. Konečně tu drzou pacientku náležitě usadil. Hodila jsem po ní zlým pohledem.
Leslie beze slova opustil místnost a já byla na pokraji zou­falství. Jde pro sondu? Sedla jsem si dozadu na postel, abych lépe viděla na chodbu. Divoce se dohadoval s Birthe, bylo mi jasné, že se baví o mně. Birthe šla ke dveřím a zavřela je.
"Otevřete ty dveře," prosila jsem.

"Ne, když sestřička zavře dveře, tak je to proto, že mají být zavřené," odvětila služba kousavě.
"Jděte do háje," opáčila jsem a lehla si. Co je tohle jenom za místo? Nesmím kouřit, koupat se, chodit sama na záchod, tele­fonovat, mít víc než dvě návštěvy denně, a teď se budu navíc dohadovat s jednou protivnou sestřičkou za druhou. To i kdy­bych někoho zabila, měla bych lepší podmínky, vzteky to ve mně jen vřelo.
Kvečeru přišel Jesper a já ho seznámila se situací. Rozhodli se, že mi hadičku do nosu zavedou v pátek.
"Proč prostě něco nesníš?" zeptal se. Udiveně jsem se na něj podívala. Gopak vůbec nic nechápe? Kdybych mohla, tak už bych přece dávno jedla. Jenom jsem zavrtěla hlavou. Měla jsem chuť promluvit si s ním o tom, co bude, ale to prostě ne­šlo, protože jsme měli za zády službu, která poslouchala každé naše slovo.
Zašeptala jsem mu do ucha, že ho miluju, a on mě za to ob­jal. Ve skutečnosti už jsem ho nemilovala, ale potřebovala jsem ho aspoň jako oporu, i když za moc nestála. Jesper nepocho­pil, jak se věci mají, a toužil jedině po tom, aby všechno bylo zase jako dřív. Abychom zas chodili o víkendu s jeho rodiči na fotbal a scházeli se s přáteli a známými na oběd.
Byl fakt hezký. Vypadal nádherně, jak tam tak stál v těsných leviskách, košili s krátkými rukávy frajersky zastrčenou do kalhot. Bodl mě u srdce osten žárlivosti, když jsem si předsta­vila, jak stojí sám v obchodě s oblečením a kolem něj hezké holky, které by daly všechno za to, aby si s nimi něco začal. Předtím jsem nikdy nežárlila, jenže předtím jsem se taky ne­musela bát, že by se vynořila nějaká ze zálohy a ukradla mi ho. Dříve jsem přece byla nejkrásnější holka ze všech, co znal,
a byl do mě blázen. Teď bylo vidět, že mu připadám ošklivá, a tak to byla prostě úplně jiná situace.
Jak se blížil pátek, měla jsem čím dál tím horší náladu. Bála jsem se sondy víc než čehokoliv jiného. Ani vědomí, že mám projímadlo, mě nedokázalo rozveselit. Potřebovala jsem odtamtud pryč, otázka byla jenom jak. Řešení se obje­vilo ve čtvrtek. Teď už jsem byla naštvaná pořád a při vizitě jsem si stěžovala na to, jak je Leslie neschopný. Jak mi asi vysvětlí, že jsem zhubla, poté co mě dostal do péče? Spolé­hala jsem se, že mi dokáže pomoct, ale všechno je teď ještě mnohem horší. Pěkně se potil! Za chvíli už byla háďka v pl­ném prouďu.
"Chci, abyste mě propustili," řvala jsem na něj vztekle.
"Jen přes mou mrtvolu," řval zas on na mě a zmizel za ďveř-mi. Zvonila jsem na sestřičku a zanedlouho se ve dveřích ob­jevila Birthe.
"Co chceš?"
"Chci, abyste mě už sakra propustili," křičela jsem.
"Uklidni se, Marie," zkoušela to Birthe po ďobrém a šla ke mně.
"Ne, už nechci," pokračovala jsem, "už tu nechci ďál ležet, nevěřím, že mi dokážete pomoct." Zatvrzele jsem na ni zírala a něco v mé tváři jí muselo říct, že mě to jen tak nepřejde. Odešla z pokoje a vrátila se s Lesliem.
"Marie, vždyť sama sebe nezvládáš."
"Ale zvládám. Vy mě tu dusíte, copak to nechápete?" Hlas už jsem měla klidný, cítila jsem, že mi mizí i horkost z obliče­je. Už jsem se rozhodla a teď na tom budu trvat. Chtěla jsem domů, pryč od nich ode všech, domů, kde mě čeká nějaká bu­doucnost.
Když Leslie viděl, že jsem pevně rozhodnutá, šel do kance­láře a zavolal primáře. Do deseti minut byl u nás.
"Marie, myslím, že by sis to měla opravdu dobře rozmyslet, než od nás odejdeš. Tady jsme schopní ti pomoct."
"Pomoct, tak proč jste to ještě neudělali?" tázavě jsem se na něj podívala.
"Marie, nevím, jak se ti to povedlo, ale zhubla jsi, i když jsi jedla. Buď rozumná a pak se nám jistě podaří tě uzdravit. Jest­li chceš jít domů kvůli té sondě, tak to můžeme odsunout na příští týden."
"To by ničemu nepomohlo -jste hodný, ale já teď chci pro­stě domů." Kývl na Leslieho a odešel.
Málem se mi zastavilo srdce. Dovolí mi snad skutečně jít domů, ale co bude pak? Budu schopná jíst, nebo budu takhle pokračovat dál, dokud neumřu? Byla jsem úplně bez sebe a nakonec jsem si řekla, že přece jen zůstanu, pokud mi slíbí, že nebudou žádné hadičky. "Ne, Marie," slyšela jsem svůj vnitřní hlas, "vypadni odtud pryč, dokuď můžeš." Nahnula jsem se nebezpečně daleko přes okraj postele a Gitte, která měla službu u mě na pokoji, mě chytla za ruku.
"Seď klidně."
"Mlčte." V očích jsem měla vztek. Copak nepochopila, že jsem se právě rozhodla jít domů a že její řeči pro mě nemají žádný význam? Nikdo už mi nebude říkat, co smím a co ne­smím, například že si nesmím rvát chomáče vlasů, což jsem si poslední dobou dělávala často.
Kdysi jsem měla husté a zářivé vlasy, teď byly prořídlé a bez lesku. Slyšela jsem, jak si sestřičky vyprávěly o jiné anorektič-ce, která do sebe řezala nožem. Zďálo se mi to docela nechut­né, ale zároveň mě to fascinovalo. Ona byla opravdová anorek-tička, zatímco já jsem byla slaboch. Přečetla jsem si v knížkách,
že u anorektiček není neobvyklé, aby si braly až 120 tablet projímadla za den, a já se zatím dostala na dvanáct. Ráda bych jich brala víc, ale nemohla jsem vydržet ty křeče v břiše. Kaž­dé ráno, když pominul účinek večerní dávky, jsem měla pocit, jako by mi někdo trhal vnitřnosti na tisíc kousků.
Hrozně jsem obdivovala Tarokhelle - dívku, která nakonec zemřela. Ta v sobě měla sílu, vážila jen 27 kilo, a mně dělalo problémy uďržet si váhu poď 33,8 kilo. Ale teď buďe s tou sla­bou Marií konec, povídal můj vnitřní hlas, vytrhla jsem si dal­ší chomáč vlasů a znovu stočila pohled ke ďveřím.
Co tam teď asi ďělají? Přece nemohou jenom tak odejít a už se nevrátit? Pokusila jsem se slézt z postele, ale Gitte mě blesko­vým chvatem zarazila. Na chvíli mě napadlo, že bych ji mohla kousnout, ale stejně bych nestihla utéct. Vzpomněla jsem si na 60 tablet projímadla schovaných v šuplíku a rozmyslela si to. Bylo mi jasné, že kdyby se stal zázrak a dovolili mi jít domů, nedostanu se do lékárny dříve než za pár dnů. Máma by mě nenechala samotnou ani dvě minuty, ale brzy by stejně musela jít do práce a pak bych si mohla koupit tolik projímadla, kolik bych chtěla. Pomyšlení na všechno to jídlo, co bych si mohla dopřát, kdybych měla dost projímaďla, mě úplně rozjařilo. A zaneďlouho bych určitě mohla i zvracet. "Ale musíš se hez­ky chovat, Marie," nabádal mě můj vnitřní hlas, "jinak tě má­ma pošle zpátky do nemocnice."
"Rozhodli jsme se, že tě necháme odejít, ale buď si věďoma toho, zeje to proti naší vůli."
Slova zůstala viset ve vzduchu. Nechají mě odejít? Zblázni­li se snad, nemůžou mě přece jen tak nechat odejít, copak jim nedochází, že já nikdy jíst nezačnu? Roztřásly se mi ruce, oči­ma jsem těkala z jednoho na druhého.
"Tak se koukej zvednout, Marie," poháněl mě hlas a já slez­la z postele. Všichni se na mě zle koukali a čekali, že teď mě ta zlost přejde, ale já si místo toho začala balit věci.
"Víš, že tě tu můžeme zadržet proti tvé vůli," Lesliemu se chvěly koutky úst a v očích měl slzy.
"To byste přece neudělal!" rozplakala jsem se a on tiše za­vrtěl hlavou. Vzala jsem si sáček s tabletami a kosmetickou taštičku a šla ke dveřím.
"Marie, zůstaň tady," prosil mě Leslie. "Já nemůžu," odpověděla jsem.
Kde je máma? Nikdo jí nezavolal? Zmateně jsem se rozhlí­žela kolem a tiskla k sobě sáček s projímadlem. Seděla ve spo­lečenské místnosti a slzy sejí po tváři jen řinuly k velké potěše pacientů, co tam zrovna byli. Konečně se dělo něco dramatic­kého na tomhle příšerně nudném oddělení, naplněném po okraj staroušky, co čekali na místo v domově důchodců. Vrhla jsem se jí kolem krku a její slzy mi úplně zmáčely ty
moje řídké vlasy.
"Marie, už za tebe nemůžu nést zodpovědnost!" S pláčem jsem přikývla. Jak to jenom mohlo dojít takhle daleko, ztěžka jsem polkla a donutila se k úsměvu. Teď musím být silná, pro­tože máma už dál nemůže. Pokud nechci riskovat, že půjde na oddělení a požádá, aby mě přes můj odpor zadrželi v nemoc­nici, tak se musím dát do kupy.
"Neboj, půjde to, mami." S úsměvem jsem se jí dívala do
ubrečené tváře.
Jak jsem se nenáviděla za to, že jsem jí způsobila takovou
bolest.
"Slibuju, že zase začnu jíst." Nedůvěřivě se na mě obrátila, ale můj odhodlaný tón ji zřejmě přesvědčil, neboť vstala a vza­la mou křehkou ruku do svojí. Leslie vrtěl hlavou a Gitte plakala, to bylo to poslední, co jsem zahlédla, než se za námi za­vřely dveře.
Zadívala jsem se na mámu, která si beze slova zapálila ciga­retu.
"Mohla bych si taky vzít?" Mlčky mi podala balíček - vděč­ností bych brečela.
Panebože, jak mi cigarety chyběly! Takhle už to všechno bude dobré. Šly jsme na
autobus a jely domů. Leslie doporu­čoval mámě, abychom jely taxíkem, ale nikdy jsme neměly peněz nazbyt, a tak jsme i teď jely linkou číslo 61.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama