Vím jak chutná vzduch - 5

25. prosince 2010 v 15:16 |  knihy o PPP
"Co si koupíme k večeři?" Poznala jsem jí na hlase, že se snaží, aby to znělo jako ta nejpřirozenější věc na světě. To mu­sí hned začít mluvit o jídle? To bych snad radši na místě umře­la, než muset odpovídat na otázky, co si dám k jídlu.
"Rozhodni to ty, mami." Bylo na ní znát, že jí mozek pracu­je na plné obrátky - bude teď všechno zase v pořádku?
"Tohle jíst nebudu!" Odstrčila jsem talíř a vstala znechuce­ně od stolu. Uzavřely jsme dohodu, že za žádných okolností nebude používat při smažení tuk, a teď jsem zjistila, že karba­nátky polila rozpuštěným margarínem.
"Já se z toho zblázním, jsi tak neuvěřitelně ubohá." Práskla
jsem za sebou dveřmi.
"Pojď zpátky!" Hlas měla pohnutý. Za chvíli se rozbrečí a já se pak budu muset omluvit, aby na mě zase nebyla naštvaná několik dní. Nejhorší na tom bylo, že se mnou nemluvila. Ne­snášela jsem mlčení a z ticha na mě šla panika. Přitiskla jsem ucho ke stěně a uslyšela její pláč, přesně jak jsem čekala. Ach ne, teď se budu muset vrátit a nacpat do sebe půlku karbanát­ku. Naštěstí mám ve skříni schovaných ještě dost tabletek.
"Promiň, mami." Dívala se na mě zle.
"Už mám toho trápení s tebou dost." Tak tohle sedlo a ona
si toho byla vědoma! Měla jsem jenom ji a toho, že by mě opustila, jsem se bála víc než čehokoliv jiného. Padla jsem vedle ní na kolena a položila jí hlavu do klína. Myšlenky mi divoce vířily hlavou. Bylo jasné, že něco musím udělat, abych ji obměkčila.
"Co kdybych uvařila kafe a rozpekla pár housek?" Usmála jsem se na ni a dala jí pusu na ruku.
"Tak dobře." Vstala a začala uklízet ze stolu. Ulevilo se mi, pokud se dokážu chovat mile po zbytek večera, tak se nena­štve. V televizi dávali starý western, a i když jsem černobílé filmy neměla nikdy ráda, donutila jsem se na něj koukat, aby měla máma radost. Moc sejí líbilo, když jsem jí dala hlavu do klína a ona mě mohla hladit po vlasech. Myslím, zejí to připo­mínalo časy, kdy jsem byla malá."Začnu chodit na ekonomku." Bylo to jednou v sobotu pár týdnů poté, co jsem sama sebe propustila z nemocnice, seděly jsme s mámou nad svojí obvyklou kávou a cigaretou a četly noviny.
"Ještě ne, nejsi na to dost zdravá."
"Copak jsem nepřibrala?" Pyšně jsem na ni hleděla. Ráno jsem měla na váze 34,5 kilo. Nemohla tušit, že si úplně dole ve skříni pod oblečením schovávám velké láhve od coly naplněné vodou, zakázala jsem jí totiž chodit do mého pokoje. Řekla jsem jí, že potřebuju trochu soukromí po těch hnusných měsí­cích v nemocnici, a ona mě chápala.
"Zvládla bych to, mami, prospělo by mi soustředit se na něco jiného než na jídlo."
"Opravdu nevím, Marie. Leslie zdůrazňoval, že v tomhle stavu by ses měla vyhýbat jakékoliv fyzické námaze."
"No jo, ale podle něj už bych dávno měla být mrtvá. Tvrdil, že jenom sejít dolů do haly by byla moje smrt - vzpomínáš si, mami?"
"Jo, a pak jsme prostě sedly na autobus a jely domů." Spo­lečně jsme se tomu sarkastickému vtipu zasmály, takový druh humoru byl pro naši rodinu vždycky typický.
"A to by ses nastěhovala zpátky k Jesperovi?" Vyčkávavě tam seděla se zapalovačem na půl cesty k sedmé cigaretě dne.
"To nevím, mami," podrážděně jsem se k ní otočila.
"To bys ale asi musela, kdybys měla chodit do školy ve

Svendborgu." Dotklo se mě, že tak rychle došla k závěru, že se prostě přestěhuju do Svendborgu. Vždyť jsem si ani nebyla jis­tá, jestli se mi chce bydlet zase s Jesperem. Ale pokud by to jinak nešlo, tak s ním bydlet budu. Bylo by to koneckonců i mnohem jednodušší, kdybych bydlela s ním, protože u něj bych mohla zvracet a polykat tabletky projímadla do aleluja. V duchu jsem se zasmála, proč mě to nenapadlo dřív?
Zavolala jsem Jesperovi a řekla mu, že bych se k němu chtěla zase nastěhovat. Mlčení na druhé straně drátu mě bodalo u srdce.
"A nebylo by lepší, kdybys zůstala u matky?" Znělo to jako prosba a mně z toho bylo špatně.
"Ne, strašně se mi po tobě stýská a máma si taky myslí, že to bude fajn." Kousala jsem se do rtů, abych potlačila zlost. Samozřejmě, že nechce mít doma takovou ohyzdu, ale já ne­chtěla za žádnou cenu zůstat u matky, jakmile jednou prohlá­sila, že bych se měla odstěhovat. Byla jsem rozhodnutá přestě­hovat se k Jesperovi ať chce, nebo ne.
"Ses si jistá, že s tím tvoje máma bude souhlasit?"
"No jistě - vždyť přece neumírám," odpověděla jsem sar­kasticky. Proč by to měl být takový problém? Nenáviděla jsem svůj život. Někdy jsem pochybovala i o tom, jestli jsem vůbec někdy byla šťastná. I když mé dětství bylo plné lásky, byla jsem nešťastné dítě. "Marie, ty jeden nevděčnej spratku," šep­tal mi můj vnitřní hlas a já nervózně vyhrabala z balíčku po­slední cigaretu.
"Máš ještě cigarety, mami?" Kontrolovala jsem se, aby můj hlas zněl mile. Jednou jsem se rozhodla přestěhovat k Jespero­vi, tak teď se toho nesmím vzdát. Máma seděla na gauči a sle­dovala se zájmem televizi. Do prčic, jak mi lezla na nervy, jak
tam může jen tak sedět a koukat na bednu, zatímco můj život se rozpadá na kusy.
"Máš všechno?" Máma stála v domovních dveřích a mávala mi.
"No jo," slzy se mi tlačily do očí. Odteďka už bude všech­no jenom na mně, děsila jsem se. Věděla jsem, že jíst neza­čnu, a nahánělo mi strach, že budu vydána na pospas sama sobě.
"Nevypadáš, že bys přibrala." Jesper tam stál s pusou napůl otevřenou a v jednom koutku se mu nahromadilo trochu slin. Chtěla jsem ho na to upozornit, ale měla jsem tolik rozumu, že jsem si to nechala pro sebe. Od mého návratu z Japonska to se mnou neměl jednoduché a bylo vidět, jak ho neuvěřitelně otra­vuje, že je uvázaný na takového kostlivce.
"Vypadáš dobře," usmála jsem se na něj a on na mě mrk­nul. Tohle na něj platilo vždycky, miloval lichotky a já jsem toho využívala. Chtěla jsem ho potěšit alespoň tímto způso­bem, teď když jsem mu už nemohla nabídnout sex. Občas jsem mu to udělala rukou, ale nejčastěji si to dělal sám. Když se nad tím zamyslím, řekla bych, že ho při pohledu na mě veškerá touha přešla. Jesperův malý řadový domek vypadal pořád stejně, až na hromádku pornofilmů v rohu pokoje. Ne­snášela jsem pornofilmy, vždycky se mi z nich dělalo špatně - při představě všech těch krásných dívek. Neřekla jsem nic a šla si vybalit.
"Co budeme večeřet?" Jesperův hezký obličej se objevil ve dveřích. Co jsem na to měla říct? Proč mě nemůže nechat chvíli na pokoji.
"Můžu uvařit cokoliv, na co budeš mít chuť." Mozek mi jel
na plné obrátky, jak bych mohla něco jíst, když bude u toho a bude na mě koukat? Nesnášela jsem, když mě někdo při jíd­le pozoroval, nikdo neměl vidět, jestli mi chutná. Nezasloužím si jíst a pod pohledem ostatních jsem se ještě víc styděla za to, že jím.
"Nakoupil jsem věci na hamburgery." Hamburgery, panebo­že, pečivo se tak špatně zvrací, ale pomyšlení na hamburgery nešlo odolat.
"A zajedeš po jídle na benzínku pro něco dobrého?" "No jasně," kývl na mě. Okamžitě jsem se pustila do vaření, aby ho nenapadlo mě podezírat. Teď jsem cítila vnitřní klid: sním půlku hamburgeru, a až pojede na benzínku, vyzvracím se. Rozhodla jsem se, že zvýším denní dávku projímavých tab­let na 25, i když to bude bolet jako čert. Ale musím to vydržet, zvlášť když do sebe chci naprat půlku hamburgeru.
Na Střední ekonomické škole ve Svendborgu mi povolili začít studium o šest týdnů později; byla jsem šťastná. Zavolala jsem svému bývalému učiteli a vyložila mu, že mě postihla těžká střevní choroba. Dovolili mi to, protože jsem předtím dostala diplom za vynikající studijní výsledky a měla jsem vždycky dobré známky. Myslím, že mě jim bylo líto - představte si, taková mladá holka a takováhle nemoc. Abych mohla zodpo­vědět základní dotazy, přečetla jsem si toho spoustu o nemoci jménem colitis ulcerosa -je paradoxní, že jsem ji později sku­tečně dostala. Trpím jí dodnes, možná zeje to pozůstatek mojí anorektické éry.
"Budeš řídit sama?" Jesper se ohlédl za blondýnkou s vel­kým poprsím, která se provinila kolem auta."No a co sis myslel?" neskrývala jsem, jak mě štve, že mu oči div nevypadly z důlků. Ježíšmarjá, jak jsou ti chlapi někdy fakt primitivní, vidí dva velké cecky a hned září štěstím. Za­bouchla jsem dveře, ale přes sklo jsem mu přece jen poslala pusu na usmířenou. Pneumatiky fiatu zakvílely a kluci, co stá­li kolem, kroutili hlavou. Když jsem se na ně usmála, drze se řehtali. Vypadala jsem to ráno opravdu skvěle, vyčesala jsem si vlasy, až se mi leskly, a namalovala si pusu novou růžovou rtěnkou od Chanelu. Natáhla jsem si dvoje kalhoty pod nové džíny značky Levťs, co mi koupil Jesper. 510 byl můj oblíbený model, včera mi je jen tak hodil na postel. Tak to jsem měla fakt radost. Otázka, co si mám vzít do školy na první den, mě do té doby tížila jako noční můra. Než včera Jesper přišel, vyzkoušela jsem si všechno dvacetkrát. Ach, jak je na mě hod­ný, možná ho přece jen miluju. Dokázala jsem pochopit, zeje pro něj těžké chodit s holkou, co je nemocná. Teď se ale mu­sím trochu sebrat a dát mu najevo, že ho mám ráda. Bez něj bych byla úplně ztracená, a když si pomyslím, že takovej bez-vadnej chlap má o mě pořád zájem! Vlastně bych mu měla být vděčná. Odhodila jsem nedopalek a otevřela dveře svendborg-ské ekonomky.
Panebože, jak jsem nenáviděla ten pocit, že na mě všichni civí. Sklopila jsem oči dolů na kalhoty, abych se přesvědčila, jestli mi legíny někde nečouhají ven. Celou noc se mi zdálo o tom, jak by bylo trapné, kdyby mi někde koukal jejich fialo­vý okraj. Nebylo by určitě nejlepší začít hned tím, že bych se uvedla jako taková ta divná, co nosí několik kalhot na sobě. Tak co jsem mohla dělat - musela jsem se chovat jako že nic.
Jesper mi řekl, že vypadám tak dobře, jak už dlouho ne. Opravdu mě to zahřálo na duši a snáze jsem pak dokázala se­brat odvahu vyjít ven mezi ostatní. Co jsem se vrátila z nemocnice, neviděla jsem vlastně nikoho jiného než příbuzné a Jespe-ra. Sama jsem se přestala stýkat s těmi pár kamarádkami, které jsem měla, než jsem odjela do Japonska. Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl. Neměla jsem chuť vymýšlet si jednu lež za druhou. Protože jedna věc byla absolutně jasná, nikdy bych nikomu nepřiznala, že mám tu směšnou nemoc - anorexii.
"Co je tohle za třídu?" Jeden milý kluk se ke mně otočil.
"Speciálka, nejseš ty ta nová, co má teď začít?"
"Jo, jsem," usmála jsem se na něj a vešla do třídy. Celá tří­da, čtyřiadvacet mladých lidí, všichni na mě koukali s otevře­nou pusou. Nevím jestli proto, že jsem byla tak hezká, nebo že jsem byla tak hubená. Vím jenom, že jsem zrudla v obličeji a koukala do země.
"Můžeš si sednout sem, jestli chceš." Vděčně jsem přikývla blonďaté dívce, která vypadala, že neváží o moc víc než 45 kilo.
"Já jsem Kamila," podala mi svou křehkou ruku a já ji vděč­ně stiskla.
Určitě to bude dobré, teď mám aspoň jednu přítelkyni. Celý den jsem se držela blízko Kamily, a když se školní den chýlil ke konci, objala jsem ji. Nebylo pochyb o tom, že je taky tak trochu outsider, a to mi vyhovovalo. Neměla jsem ještě dost sil začlenit se do nějaké větší skupiny.
Ostatní spolužáci na mě byli neuvěřitelně milí a všichni se se zájmem vyptávali na moji nemoc. Ani všechno to oblečení nemohlo skrýt, že vážím mnohem méně než ostatní, a oni zau­jatě naslouchali historce o colitis ulcerosa - dokonce i učite­lům jsem ji převyprávěla se vším všudy.
"Bylo to skvělé!" Uvařila jsem Jesperovi opravdu sváteční ve­čeři: karbanátky s osmaženou cibulkou a brambory s hnědou omáčkou. Nakoupila jsem cestou domů v malé samoobsluze
a rozhodla se uvařit mu jeho oblíbené jídlo. Teď musím tenhle vztah slepit dohromaďy, udržet se ve škole a snažit se, aby to bylo co nejlepší. Máma měla pravdu, že by to bylo na mě moc dojížďět každý den z Odense, trvalo by mi to přes tři hodiny.
Dobře že jsem tenkrát neměla ani tušení, že za půl roku to pro mě bude denní realita. Byla jsem celá zničená po sedmi dlouhých hodinách ve škole a půlhodinová cesta autobusem k Jesperovu domku mi bohatě stačila.
"Mmm, to je ale dobrota." Jesper vypadal spokojeně a mě hřálo u srdce, že mu umím udělat radost. Navíc jsem měla při­pravenou videokazetu s jeho oblíbeným akčním filmem. Já jsem snědla půlku karbanátku a dvě brambory s omáčkou, ža­ludek křičel ještě ještě, ale místo toho jsem si rychle zapálila cigaretu, abych hlad utišila. Den předtím jsem si ve městě kou­pila nové zásoby projímadla a díky tomu jsem mohla jíst po­měrně normálně. Ve škole jsem snědla půlku oříškového jo­gurtu. Když jsem ten večer usínala a držela Jespera za ruku, byla jsem šťastná.
Kruci, cítila jsem, že projímadlo už začíná působit. Domů to nemůžu stihnout, už to na mě jde. Snad bych si mohla zajít na záchod v samoobsluze. Ale co když mi to nedovolí a já to už neudržím. Ne, musím rychle domů, vezmu to zkratkou přes pár zahrádek. Žaludek se mi stahoval, zatracený pitomý křeče. Kdyby člověk jen přetrpěl to svinstvo na záchodě, a bylo po všem. Ale mě vždycky bolelo břicho ještě půl hodiny po tom. Už to nešlo vydržet, zahlédla jsem Jesperův domek na konci ulice, ale už jsem dál nemohla. Hanbou mi bylo do breku. Ta­ková ostuda, nadělat si do kalhot v osmnácti, nenáviděla jsem se za to. Cítila jsem, jak mi to stéká po stehnech a slzy už mi taky tekly proudem. Rozrazila jsem dveře, běžela do koupelny, ječela jsem a rvala ze sebe šaty. Kam až to všechno zašlo, co se mnou bude?
Opláchla jsem oblečení pod kohoutkem a zapnula pračku. Tohle se nesmí nikdy nikdo dozvědět.
"Jak se máš?" ptala se máma vesele.
"Mám se dobře, je fajn, že zas chodím do školy." Skutečně mi dělalo dobře chodit opět do školy, našla jsem si i dost přátel a v sobotu jsem měla jít poprvé na party.
Domluvila jsem se s Kamilou, že tam přijdeme spolu - sa­mozřejmě až po večeři.
"Stejné bych tam nemohla nic jíst, Kamilo, vždyť víš, kvůli těm mým střevním problémům." S pochopením přikývla a já
jí byla vděčná. Rozhodla jsem se, že si naliju trochu rumu do velké láhve lehké coly. Jesper byl rád kvůli mně. Udělá ti dob­ře, když se dostaneš mezi lidi, prohlásil. Já bych si však ze všeho nejradši někam zalezla jen sama s novou kuchařkou, kterou jsem si koupila v knihkupectví. Namluvila jsem Jespe-rovi, že se chci naučit vařit poctivá stará jídla, což byla konec­konců svým způsobem i pravda. Ale že se také ráda trápím prohlížením lákavých obrázků chutných pokrmů, to jsem sa­mozřejmě neprozradila nikomu.
"Vypadáš skvěle," s uznáním jsem si prohlížela Kamilu. Vza­la si na sebe přiléhavé černé šaty a opravdu jí to moc slušelo.
"Díky," sklopila stydlivě oči, bylo jasné, že na komplimenty není zvyklá. Její nohy vypadaly v černých silenkách hodně štíhle, imponovalo mi to. Já si na sebe jako obyčejně vzala troje kalhoty a nahoru dlouhý černý svetřík.
Přestože jsem bojovala o každé deko, nebylo to tak, že bych si sama neuvědomovala, jak jsem hubená. Vím, že u většiny anorektiček to tak není, ale pokud jde o mě, tak já nikdy nemě­la sebemenší chuť svoje vyzáblé tělo někomu ukazovat kromě nemocnice. V nemocnici mě bavilo pozorovat ty šokované ob­ličeje, ale tam to bylo tak nějak legální, protože to bylo v ne­mocničním prostředí. Každé ráno jsem se oblékala v koupelně a na noc jsem si brala dvě pyžama. Pořád mi byla zima, těles­nou teplotu jsem měla neustále jenom 35,7 stupňů.
Když jsme dorazily na party, byla v plném proudu a zdálo se, že jsou všichni rádi, že jsem také přišla. Většina z nich mě, myslím, litovala - nádherná modelka, co pracovala v cizině, a teď je z ní jenom kost a kůže. Posadila jsem se ke kamarád­kám ze třídy a za chvíli padla otázka, které jsem se obávala.
"Nemáš chuť ještě na něco k jídlu?" Chystali se ohřívat spoustu toastů.
"Nemám hlad."
"Ale něco sníst by ti rozhodně prospělo," ozval se jeden kluk z druhého konce místnosti.
"Nech toho, je nemocná," zavolala na něj Trine z mojí třídy. Usmála jsem se na ni, bylo to od ní moc milé, že se mě zastala. Dotýkalo se mě, když ostatní dělali narážky na moji nízkou váhu. Někde uvnitř v skrytu duše jsem toužila po tom trochu přibrat, ale nešlo to. Hlas v mém mozku mě všude pronásledo­val a já jsem se neodvažovala neuposlechnout jeho příkazy ze strachu, co by se stalo potom.
Druhého dne ráno jsem slyšela někoho chodit po kuchyni.
"Haló," volala Jesperova máma. Koukla jsem na hodinky, bylo čtvrt na deset. Dostala jsem se domů až v půl druhé a řek­la Jesperovi, ať mě ráno nebudí. Tak co proboha dělá jeho má­ma u nás v kuchyni v neděli ve čtvrt na deset?
"Spíš ještě?"
"Ne, vůbec ne," zavolala jsem na ni. Co si asi myslí? Že se válím v posteli, protože se mi nechce vstávat? Ne, byla jsem skutečně unavená, ale to jsem si nemohla dovolit jí říct. Jespe­rovi rodiče nám nesou snídani, tak to abych radši vstala. Při představě rozkrojené housky s máslem se mi sbíhaly sliny v puse. Nemělo by vadit trochu toho teď po ránu sníst, vždyť když jsem se vážila v noci po příchodu z párty, měla jsem je­nom 34,5 kilo.
"Dobré ráno!" Objímala jsem se s Kirsten a s Bjoernem. "KdejeJesper?"
"Šel umýt auto. Slíbili jsme, že mezitím připravíme snída­ni," řekla zvesela Kirsten. Ne že by Jesperovi rodiče nebyli
milí. Chtěli pro nás jen to nejlepší. Jenom nepochopili, že by­chom ocenili, abychom o jejich návštěvách věděli dopředu. Nebo alespoň já, Jesper, ten jim sám dal klíče. A oni toho bez zábran využívali. Od té doby, co jsem se sem přestěhovala od matky, objevovali se tu bez ohlášení několikrát za týden. Vím, že o mě měli starost, a samozřejmě i o svého synáčka, který měl teď na krku anorektičku.
Jesperova matka mi často vařila. Servírovala s oblibou vaře­né ryby, přestože já jsem je odjakživa nesnášela. Ale nemohla jsem se odhodlat jí to říct. Většinou jsem všechno snědla a pak to šla vyzvracet. Moc toho o anorexii nevěděli, ani je nena­padlo, že všechno jídlo následně vyzvracím. Předpokládám, že byli přesvědčení, zeje to něco vážného se žaludkem, každo­pádně nikdy nijak nekomentovali, když jsem šla vždycky hned po jídle na záchod. Jesper se na mě zpravidla jenom zle podí­val a já na něj taky.
Skoro mi to někdy připadalo, jako že v duchu počítá, kolik peněz by mohl ušetřit, kdybych nezvracela. Měl v podstatě pravdu, když říkal, že dávat mi jídlo je vyhazování peněz. Na druhou stranu ve mně ale určitě trochu jídla zůstávalo, jinak bych přece musela zhubnout víc, říkala jsem si. Vážila jsem se každé ráno. A proč bych měla dělat nějaké výjimky jenom proto, že přišli Jesperovi rodiče.
"Vážím jen 34,2," snažila jsem se vypadat smutně, když jsem vyšla z koupelny.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama