Vím jak chutná vzduch - 6

25. prosince 2010 v 15:17 |  knihy o PPP
"To není zrovna moc," komentoval to inteligentně můj "tchán".
"To není, ale co mám dělat?" rozbrečela jsem se nad svým osudem.
"Vem si housku!" Kývla jsem Jesperově mámě na souhlas, mazala si právě makovou housku máslem."A co Tomáš a fotbal?"
"Dneska hrají ve dvě zápas, mysleli jsme, jestli byste nešli s námi?"
Otočila jsem se na Jespera, který se už mezitím vrátil s umy­tým autem. Byla jsem si jistá, že se předtím dohodli. Jesper dobře věděl, jak je mi proti mysli stát v mraze na stadionu v Hoeje Boeje s ječící "tchyní" po boku a všema těma očima zírajícíma na moje vyhublé tělo.
"Já se bohužel musím učit," nasadila jsem nepřátelský vý­raz, "ale Jesper s vámi přece může jít."
"To je nápad," tchyně radostně přikývla a vzala si ze sáčku ještě jeden skořicový pletenec. Zahučel v ní na dvě kousnutí a kus cukrové polevy jí zůstal viset na bradě.
"Máte něco na bradě," neodpustila jsem si. Bylo mi protiv­né, když lidi měli upatlanou pusu od jídla, a většinou jsem si to nedokázala nechat pro sebe.
"A taky vypadáš staře, holka moje," řehtal se "tchán" a plá­cal se do stehen. Nevím, co na tom bylo tak směšného, ale smála jsem se nahlas s ním.
"Co kdybys jel s vašima a udělali jste si hezký den?" Jesper mě propichoval pohledem. Dělalo mu problémy rodičům něco odmítnout a teď byl mezi dvěma ohni.
"To je ale bezvadný nápad, Marie. Jsi si jistá, že se bez něj obejdeš?" zakvíkal Bjoern.
"Nebude to jednoduché, ale snad to nějak zvládnu." Jen stě­ží jsem zadržovala smích. Teď bude Jesper celou neděli s rodi­či a já budu moct dělat úkoly do školy a přemýšlet, co si dám k obědu.
Když jsem jim zamávala na rozloučenou, šla jsem se hned učit. Ráda jsem sedávala nad svými sešity a poznámkami a přehra-
bovala se v nich. Většina předmětů mi šla dobře. Jediné, v čem jsem pokulhávala, byla němčina, tam jsem musela tvrdě dřít, abych měla alespoň trochu slušné známky. Když jsem byla ko­nečně hotová s německým slohem, bylo něco po jedné, což znamenalo oběd.
Otevřela jsem lednici, abych zjistila, co tam máme. Byl tam žitný chleba a zbytky od večera, kuře na kari. Co bych si tak vybrala? Měla jsem chuť na všechno. Žaludek se mi svíral a cítila jsem známou rezavou bolest z hladu. Ledničku jsem zase zavřela, posadila se k jídelnímu stolu a zapálila si cigare­tu. Co si mám sakra k tomu obědu dát, kalorické hodnoty obou možností jsem si už spočítala. Kousek žitného chleba s rajče­tem by měl míň kalorií, ale větší chuť jsem měla na kuře. Pa­nebože, jak mi tenhle dennodenní cirkus lezl na nervy. Hlady bych lezla po zdi, a stejně jsem si nedokázala vybrat.
Co kdybych si jenom rozkrájela na osm kousíčků jablko a uvařila si kafe? Tím bych ušetřila přes 100 kalorií, které bych pak měla k dobru večer. Šla jsem zase k ledničce a vzala si jablko, po hlubším uvážení jsem došla k tomu, že se spokojím s polovinou. Ráno jsem přece snědla půlku housky s máslem, což jsem rychle z hlavy spočetla na 125 kalorií. Každý kousek jsem důkladně rozžvýkala a užívala si chuť umělého sladidla. Aspartam, což je umělá náhražka cukru, se stal teď mým nej­lepším přítelem. Sypala jsem si rozďrcené tabletky slaďiďla na většinu svých pokrmů, což byly převážně jablka a nízkotučný kefír. Obden jsem si kupovala krabičku, kde jich byla stovka, a za dva dny byla většinou prázdná. Takhle velkou spotřebu umělého sladidla jsem měla celý rok.
O pár týdnů později se stalo něco, co mě dost vzalo. Byli jsme právě po snídani a Jesper odešel dolů do garáže, což mi umožnilo zvracet v klidu. Jinak jsem to musela vždycky od­být rychle, takže jsem mívala pocit, že jsem se pořádně ne­vyprázdnila. Toho dne jsem však měla času dost, protože Jesper šel leštit fiata, a to mu klidně mohlo zabrat několik hodin. Šla jsem do koupelny a stáhla si vlasy gumičkou. Na­pila jsem se vody z kohoutku, aby šlo jídlo lip nahoru. Když jsem dozvracela, šla jsem si k umyvadlu opláchnout obličej, ale v půli cesty jsem si to rozmyslela a vrátila se k záchodo­vé míse. Třeba se to nedostalo ven všechno, strčila jsem si prsty do krku a hned. jsem cítila, jak mi krkem teče něco studeného. Krev se vyvalila ven a já cítila, jak mi těžkne hlava.
"Panebože, umírám," pomyslela jsem si s hrůzou a běžela za Jesperem, skláněl se zrovna nad autem.
"Jespere," vykřikla jsem, sedla si ve dveřích a zaklonila hla­vu. Z nosu mi pořád tekla krev a Jesper přiběhl s kusem papí­rové utěrky.
"Doprčic, to je nechutný!" Znělo to tak naštvaně, že jsem se rozbrečela.
"Mám hrozný strach, Jespere, pomoz mi."
"A co mám podle tebe prosím tě asi dělat?"
"Neměli bychom zavolat na pohotovost?" zkoušela jsem to.
"Ne, teče ti jenom krev z nosu, jdi si lehnout." Otočil se ke
mně zády a šel zpátky k autu. Teď už jsem brečela, že by jed­nomu puklo srdce. Ach ne, teď už mě má opravdu dost. Co mám dělat?
Krvácení pomalu ustávalo, vrátila jsem se do koupelny, abych utřela krev. Jesper nesnášel, když věci nebyly pěkně čis­té. Možná by pomohlo, kdybych šla za ním a omluvila se mu. Zatočila se mi hlava, nejspíš bych si opravdu měla jít lehnout. Přehodila jsem si přes sebe obě peřiny, ale pak jsem si to roz­myslela, vstala jsem a vzala telefonní seznam. Musím zavolat doktora. Vždyť možná umírám. Srdce mi v hrudi bušilo a před očima se mi tmělo. Dál se pamatuju až na to, jak ležím na po­steli a nade mnou se sklání Jesper.
"Ty jsi snad omdlela!" Přikývla jsem a odvrátila pohled. Bylo na něm vidět, že mě má dost. Jak jsem mu měla říct, že bych chtěla, aby zavolal doktora? Měla jsem mu povědět, že si myslím, že umírám, nebo že mi v nemocnici řekli, ať zavolám, když mi bude špatně? Rozhodla jsem se pro druhou možnost, protože jsem si byla jistá, že by moje přesvědčení, že umírám, nebral vážně.
"Zavolal bys prosím doktora?" Ruce se mi třásly, když jsem ho chtěla chytit za ruku.
"Nebylo by lepší, kdybys tam zavolala sama? Co já bych jim asi tak říkal?"
"Máš pravdu." Pomalu jsem vstala a přidržovala se rámu dveří do obýváku. No jo, co on by jim asi tak řekl? Musím se vzpamatovat. Když ale teď zavolám, neřeknou jen, že se mám sebrat a jet do nemocnice nebo něco sníst? Ani oni mě určitě nebudou brát vážně: dostala jsem se do téhle situace jen a jen vlastní vinou.
"Nemáš cigaretu?"
"Myslíš, zeje rozumný kouřit, když je ti takhle?"
"Jo, to je v pohodě," hlas mi zhrubnul. Proč mi sakra nemů­že aspoň trochu pomoct, proč musí být všechno takový pro­blém? Zapálila jsem si cigaretu, nalila si půl hrnku kafe a sed­la si k telefonu. Vždycky přece můžu říct, že mi zase až tak špatně není, když budou chtít, abych tam přijela. "Pohotovost."
"Dobrý den, tady Maria Hirse. Je mi špatně." Sdělila jsem milému hlasu z druhého konce sluchátka svoje rodné číslo. "Co pro vás mohu udělat, Marie?"
"Hm, udělalo se mi trochu zle, pak jsem zvracela a pak mi tekla hodně krev z nosu."
"S nejvyšší pravděpodobností vám praskla nějaká žilka." Na vteřinu jsem zaváhala, jestli mu mám .říct, že vážím jenom 34 kilo, ale jaký by v tom byl rozdíl. Ještě by si pomyslel, že ta milá mladá slečna na druhém konci telefonuje nějaká hysteric­ká anorektička. Poděkovala jsem mu za pomoc a zavěsila. "Tak co ti doktor řekl?" tázavě se na mě zahleděl Jesper. "Myslí si, že to je jenom prasklá žilka." "Neříkal jsem to?" Podíval se na mě s pohrdáním. "Měls pravdu. Půjdu si lehnout."
Šla jsem rychle do ložnice a přetáhla si deku přes hlavu. Jestli to je jenom prasklá žilka, tak proč je mi tak divně? Vytáh­la jsem z šuplíku nočního stolku teploměr, abych se změřila. 34,9 stupňů, ten snad musí být rozbitý, přece člověk nemůže mít tak nízkou teplotu. Zkoumala jsem ho pohledem a pak ho vypnula a znovu zapnula. "34,9. Panebože, umírám!"
Převalovala jsem se ze strany na stranu a po tvářích mi tekly slzy. Co bude dál? Umírá se snad právě takhle? Tělesná teplota klesne na nulu a konec? Snažila jsem se nahmatat puls, byl velice slabý. Když jsem tepnu pořádně stiskla, napočítala jsem 48. Jestlipak prostě usnu a už se neprobudím, nebo to snad za
pár hodin všechno přejde? Myšlenky se mi honily hlavou jed­na přes druhou.
Mám zavolat mámě, nebo se mám se svým strachem svěřit Jesperovi?
Zase jsem vstala, vzala si v kuchyni jednu cigaretu z Jespe-rovy krabičky a pak šla zavolat mámě.
"Mami, mám strach, tekla mi krev z nosu a teplotu mám je­nom 34,9."
"Nebylo by lepší jet do nemocnice?"
"Ne, ani za nic, mami! Tam už mě nikdo nedostane." Rych­le jsem se rozloučila a šla si zas lehnout. Kašlu na tu pitomou nemocnici. Jestli umírám, tak mi tam stejně nepomůžou.
Následujících pár dní jsem se pořád bála, že mi zas bude špat­ně, ale když mi ani třetí den neteklo z nosu, byla jsem si jistá, že nebezpečí pominulo. Samozřejmě, že to byla jenom prasklá žilka, a to přece není nic nebezpečného, snažila jsem se pře­svědčit sama sebe.
Přece jen jsem však ze samého strachu dva týdny nevyvolá­vala zvracení. Zato jsem zvýšila denní dávku projímadla na 24 tabletek. Brala jsem je pokud možno stále ve stejnou dobu, abych neriskovala, že si zase nadělám do kalhot. Plný účinek se většinou dostavil po šesti až devíti hodinách. Pořád jsem měla křeče v břiše, ale naučila jsem se je mít ráda. Vždyť tak mi moje střeva jenom dávala najevo, že o žádné jídlo nestojí.
Zvykla jsem si na hodně malé množství jídla, a tak pokaždé, když jsem se snažila jíst trochu normálně, jsem dostala hrozné bolesti. Utvrdilo rně to v tom, že už normálně jíst nemůžu - ne snad, že bych o něčem takovém uvažovala.
Přemýšlela jsem hodně o tom, jak si uspořádat život. Budu někdy zase tak zdravá, abych mohla bydlet sama? A co škola, dokážu to dál zvládat, nebo mě síly najednou opustí? Každý den jsem na několik hodin utíkala do snů, ale nakonec nad ni­mi vždy zvítězil můj vnitřní hlas. Nemohla jsem to vzdát, zrovna když se mi povedlo váhu takhle snížit. Byla jsem pá­nem vlastního těla a hrozně jsem se bála, že tenhle pocit kont­roly nad věcmi ztratím.
"Ty nebudeš nic jíst?" obrátila se ke mně Pia, jedna holka z mo­jí třídy.
"Ne, nemám ani moc hlad, to jsou ty moje zatracený stře­va." Vykouzlila jsem na tváři grimasu, která by se k tomu mohla hodit, a potáhla zhluboka z cigarety.
"V sobotu k nám zvu holky na večeři," k našemu stolu při­šla další spolužačka, "nechceš přijít?"
"Jo, ráda. V kolik to je? Do sedmi něco mám, ale mohla bych se stavit, až budete najedené," odpověděla jsem.
"Budem večeřet až v osm, tak to určitě stihneš."
"Nechtěla bych vám to s jídlem nějak komplikovat, víš, že skoro nic nemůžu."
"Tak si prostě vem něco s sebou," usmála se na mě.
"Jo, no tak jo. To bude fajn."
Celou cestu autobusem domů jsem si lámala hlavu, co si tam s sebou mám vzít. Nemůžu tam přece přijít s půlkou jabl­ka, myslely by si, že jsem se zbláznila. No, možná jsem přece jenom měla říct, že děkuju, ale nepřijdu, když se to tak vezme, tak se toho v podstatě stejně nezúčastním. Tak proč bych ne­mohla prostě zůstat doma? Stejně nebudu opravdovou součás­tí skupiny. Nic o mně nevědí a já bych jim pravdu neřekla ani za nic. Možná bych si mohla vzít arabský chléb se salátem a rajče - bylo by to příliš mnoho kalorií?
Když jsem dorazila domů, vzala jsem si kalorickou tabulku a vypočítala, kolik kalorií by to celkem bylo. Zhruba 250 kalorií, to už bych ten den nesměla sníst nic jiného. Sakra, tak ráda jsem měla příjem kalorií rozdělený do celého dne; a ne abych je všechny snědla naráz. Takhle umřu hlady. Přemýšlela jsem nad tím hlouběji a rozhodla se, že bych si s sebou mohla vzít jen půlku arabského chleba a říct jim, že už jsem se najed­la dřív. Na to určitě skočí. S úlevou jsem si vlezla do sprchy. Teď už na to nebudu muset myslet, jen se ještě zeptám Jespera, jestli by mě mohl v jedenáct vyzvednout.
Beztak jsem vždycky odcházela jako první, dělalo mi hrozné problémy být společenská, protože se mi hlavou honila spous­ta myšlenek. Večer jsem byla pokaždé brzo unavená. Zvykla jsem si před usnutím žvýkat žvýkačku, každý večer to byl stej­ný rituál. Uložila jsem si žvýkačku do nočního stolku, a když Jesper zhasl, vzala jsem si ji a dala na jazyk. Nechala jsem ji ležet v puse pět minut, abych si co nejvíc užila tu chuť, a až pak jsem začala žvýkat. Žvýkala jsem, než-se chuť vytratila, pak jsem se šla vymočit a spolkla projímadlo.
Počet projímavých tabletek záležel na tom, kolik jsem toho přes den snědla, ale většinou jsem jich brala 24. Začala jsem také pít čaj s projímavými účinky, ale za prvé to odporně chut­nalo, a navíc se nikdy nedalo přesně odhadnout, za jak dlouho začne působit. Když jsem ho ráno šálek vypila, zbláznil se mi žaludek během dopoledne. Zatím jsem to vždycky stihla na záchod ve škole, ale měla jsem neustále strach, že by to jedno­ho dne mohlo dopadnout špatně.
Měla jsem pocit, že to se spolužáky o polední přestávce už dobře zvládám. K obědu jsem si běžně dávala jeden jogurt a nikdo už se mě nevyptával, proč nic nejím. Za dlouhých dnů ve škole jsem si občas koupila malou čokoládu. Trvalo to běž­ně několik přestávek, než jsem sama sebe přesvědčila, že ne-
bude vadit, když si ji koupím. Většinou jsem ji pak i snědla, ale párkrát jsem čokoládu vyhodila do koše. Záleželo na tom, kdo byl zrovna se mnou. Když to byla Kamila nebo Pia, mohla jsem šiji rozdělit na čtyři kousky a ani jedna to nekomentova­la, ale když tam byl někdo další, neodvážila jsem se ji jíst, protože jsem se nemohla přinutit sníst ji v kuse.
Dělaly se testy z účetnictví, srdce mi prudce bušilo. Proč ne­dokážu jasně myslet, proč se mi dělá mdlo? Dokonce jsem snědla i půlku suché housky. Naštvaně jsem se do ruky rýpala nehtem.
"Koukej se dát dohromady, Marie," říkala jsem si v duchu. Bylo pro mě hrozně důležité, abych obstála. Co kdybych do­stala málo bodů, ještě by si všichni řekli, že kromě toho, že jsem hubená, tak jsem ještě navíc blbá. Listovala jsem jednot­livými stránkami testu.
Kruci, jak se dělá pokladní závěrka, vždyť jsme se to učili. Nervózně jsem se rozhlížela kolem. Ostatní seděli v hlubokém soustředění nad svými papíry a někteří už počítali na kalkulač­ce. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek, večer předtím jsem si vzala 28 tabletek, protože jsem snědla sladkou tyčinku, a to­hle je trest. Snažila jsem se očima zachytit pohled učitele, ne­dalo se nic dělat, musela jsem hned na toaletu. Bolesti už se skoro nedaly vydržet a spolužák z lavice na mě udiveně hle­děl. Ukázala jsem si prstem na břicho a pokrčila rameny. "Tak jdi přece ven," napsal na malý papírek. Přikývla jsem a zvedla ruku. Svend, můj učitel, si mě změřil pohledem, ale naštěstí pak přišel k mojí lavici.
"Potřebuju na WC," zašeptala jsem. Přikývl a já se na něj
vděčně usmála. Vykradla jsem se ze dveří a běžela co nejrych­leji na toalety nejdál od velké posluchárny, kde bylo obvykle vždycky volno. Jen co jsem se posadila, už to ze mě šlo. To je ale úleva, zbavit se toho všeho, žaludek se mi rázem uklidnil. Rychle jsem si umyla ruce a spěchala zpátky.
Hlavu jsem teď měla mnohem jasnější, a i když jsem byla o půl hodiny pozadu, dostala jsem nakonec 11 bodů z 15. Byla jsem spokojená, 11 bodů byl skvělý výsledek. Když nám vý­sledky o týden později oznámili, hned jsem volala mámě.
Když jsem v sobotu večer přišla ke Trine, všichni ostatní už tam byli. Z reproduktorů řvala hudba a všichni na sebe křičeli.
"Ahoj," usmívala jsem se a každého objala.
"To je fajn, žes přišla, Marie," volali jeden přes druhého.
"Já děkuju, že jste mě pozvali, ale bohužel jedem zítra na krtiny, takže mě Jesper vyzvedne už v jedenáct - kruci, tak ráda bych s vámi vyrazila do města."
Koukali na mě s účastí a já si oddychla. Tři hodiny v poho­dě vydržím být společenská. Sedla jsem si vedle Kamily, která si taky přinesla rum a velkou láhev coly, aby si to mohla mixo­vat. Byla neuvěřitelně hubená, což jsem obdivovala. Také sko­ro nic nejedla a o to jsem to měla jednodušší. Ostatní si právě připíjeli, tak jsem taky zvedla svoji sklenku.
Všechny holky se pěkně naparádily, byly namalované a mě­ly upravené vlasy. Zevrubně jsem šije prohlížela. Přišlo mi to docela legrační, jedna jak druhá stála doma před zrcadlem, než se vydaly sem. Jak jsme všechny stejné - a přesto tak jiné.
Zahlédla jsem Stine, vlasy po trvaleji trčely do všech stran a řasy měla slepené. Protivilo se mi, když něco nebylo udělané pořádně. To snad sama nevidí, jak příšerně vypadá? Potřebo­vala zhubnout pár kilo a nebylo dne, aby o tom nemluvila. Musela jsem se dost držet, abych nedala najevo, jak je mi od­porné, že nemá žádnou disciplínu. Nestačí, že je tlustá, ale ještě o tom musí den co den mluvit. Samozřejmě, že přinesla pivo, po kterém se šíleně tloustne. Ovšem až na to, že byla
trochu tlustá, byla jinak vlastně celkem fajn. Jenom úplně jiná než já. Bydlela odmalička na vesnici a už pět let chodila s jed­ním klukem. Z mého pohledu byl její život k ukousání nudný a ona určitě zas nedokázala pochopit, jak žij u já.
To s ostatními dívkami to bylo mnohem jednodušší. I když neměly zkušenosti z Dálného východu a nepracovaly jako mo­delky, tak jim sláma z bot rozhodně nečouhala. Chtěly v životě něco dokázat a to jsem uměla ocenit. Nikdy jsem pořádně ne­chápala lidi, co na jednom místě vyrostou a prožijí tam celý život, aniž by se pohnuli aspoň o kousek.
"Tady jsou lasagne, nedáš si taky kousek?" Trine mi s úsmě­vem podávala lasagne. Vypadaly moc dobře, byla na nich spousta sýra. Co kdybych si přece jenom kousek vzala a pak prostě večer spolkla víc tabletek? Vykadila bych je pak celé, nebo by ve mně něco zbylo?
"Tak jo?" Postavila zapékací mísu před sebe a zakrojila.
"Ne, ne, já si uříznu sama," ozvala jsem se rychle.
"Ne, já to uříznu." Zařízla nůž pěkně hluboko a k mému zděšení oddělila obrovskou porci.
"Nemám zas tak velký hlad," namítla jsem.
"Tak můžeš zbytek nechat." Ne, to bylo přesně to, co jsem nemohla. Nedokázala bych se udržet a neslupnout to všechno, když to byla taková dobrota. Nezastavila bych se - ježíš ne, cítila jsem, že se brzo rozbrečím.
"Jsou v tom rajčata?"
"Jo." Postrčila talíř směrem ke mně.
"Tak to nejde, rajčata nemůžu."
"Sakra, to máš teda fakt blbý," řekla soucitně.
"Jo, ale člověk si zvykne," usmála jsem se.
Panečku, na poslední chvíli jsem řekla ne. To jsem ale dobrá.
Celá šťastná jsem vstala a šla si do tašky pro tu půlku arabské­ho chleba. Nikdo nic neříkal, když jsem ho vybalovala z aloba-lu. Řekla bych, že se mnou měli soucit, že toho tolik nesmím jíst. Byla jsem v nejlepší náladě a s chutí si přiťukávala s ostat­ními. Nechala jsem čtvrtku arabského chleba na talířku, takže bych mohla vypít ještě trochu rumu a nepřibrat.
"Není to super být takhle štíhlá?" Stine na mě koukala přes stůl a v puse měla zmrzlinu.
"No jo, ale já bych docela ráda vážila trochu víc."
"Tak proč prostě hodně nejíš?" zapojila se do rozhovoru Pia.
"Víš, já bych stejně nepřibrala, dokud mi nenajdou ty správ­ný léky. Zatím nedokážu přijímat tuk z potravy."
"Tak to je bomba! Můžeš se cpát celej den a neztloustneš, to musí bejt fakt dobrý." Stine si honem naložila na talíř ještě jednu porci zmrzliny.
"No jo, ale mně přijde mnohem hezčí, když máš trochu po­stavu." Ostatní souhlasně přikyvovaly. "Chlapi podle mě tak­hle hubený holky nesnášejí, mají radši, když máj holku za co chytnout." Zase přikyvovaly.
"Jo, máš pravdu, Marie." Pia si zapálila další cigaretu a vy­pjala prsa.
Odjakživa se mi líbilo, když měla ženská pěkná prsa a hez­ký zadeček. Jenže to se mě teď už netýkalo - a vlastně mi bylo i celkem jedno, co se chlapům líbí. Jejich představy jsem napl­nit nedokázala, tak jsem se radši rozhodla, že mi to bude fuk.
Ale jak to asi bude dál se mnou a s Jesperem? Už šest týdnů jsme spolu nespali a bylo vidět, že už to potřebuje. Věčně mlu­vil o sexu a mně se z toho zvedal žaludek. Bylo mi moc líto, že už necítím žádnou radost, když se mě dotýká. Nelíbilo se mi, když mě objímal, a z představy, že bychom spolu šli do poste­le, mě jímala hrůza. Tolik jsem se bála svého selhání, že jsem v hloubi duše byla moc ráda, že ho doktor tak postrašil a on mě nechával na pokoji. Někdy večer jsem z postele slyšela, že se kouká na pornofilmy. Skutečnost, že se s chutí dívá na všechny ty pěkné kočky, mi tak podrážela moje sebevědomí, až se mi z toho dělalo špatně. Chtělo se mi na něj zakřičet, ať to svinstvo vypne, ale nemohla jsem. Sama jsem mu neměla co nabídnout, a tak jsem nakonec mohla být ráda, že mě ne­chává na pokoji.
Abych mu zvedla náladu, tvrdila jsem, že se spolu už brzo budeme moct zase milovat. Pověděla jsem mu, že jsem přibra­la celé kilo a že doktor řekl, že to nebude dlouho trvat a bude­me spolu zase moct spát. Byla to samozřejmě lež, jak to o tom doktorovi, tak to o tom přibraném kilu, ale držela jsem ho tím na uzdě a bylo vidět, že z toho má radost.
"A co sex, jde to, když jseš takhle nemocná?" otočila se na mě Sine.
"Jasně že jo, nejen že to jde, aleje to fakt super," smálajsem se. Spokojeně se zasmála a ostatní se přidali. Nikdy jsem ne­měla problém bavit se o sexu kdykoliv a kdekoliv a své pověs­ti o tom, jak umím být zábavná, jsem dostála i teď. Když už jsem se jednou dostala do téhle nálady, tak prvních patnáct sprostých vtipů bylo mých.
Ozvalo se zahoukání a já se hned podívala na hodinky. Opravdu to tak rychle uteklo? Bylo fajn být mezi lidmi, a když jsem se loučila, byla jsem veselá.
"Jaké to bylo?" Jesper vypadal unaveně.
"Bylo to skvělé, těším se, až budu zdravá, a budu s nima moct vyrazit i do města," řekla jsem. Usmál se na mě.
"No jo, všaks to za starých časů uměla vždycky pořádně rozjet."
"A taky že to zas rozjedu." Řekla jsem to s větším přesvědčením, než jaké jsem v sobě měla. Budu vůbec někdy zase schopná bavit se s ostatními a nemyslet při tom pořád jen na jídlo?Vzbudily mě hlasy z obývacího pokoje. Zatraceně, zkusila jsem si dát deku pres hlavu, ale "tchynin" hlas ke mně pronikal i tak.
"Ona ještě spí?"
"Jo, měly včera dámskou jízdu."
"To je pro ni dobré, tolik doufám, že bude brzy zase zdravá."
Vystrčila jsem hlavu zpod peřiny a naklonila se směrem ke dveřím. Bylo slyšet, že teď jen šeptají, a já jsem uvažovala, jestli mám jít poslouchat ke dveřím, nebo jestli by to bylo pří­liš riskantní. Natáhla jsem se co nejvíc ke dveřím, připravená si hned zas lehnout, pokud by vešel Jesper.
"Já už mám ty její nemoci taky plný zuby," zaslechla jsem Jespera.
"Umíme si představit, jak to pro tebe musí být hrozné. Ne­mohla by se přestěhovat domů k matce?" "tchyně" se snažila šeptat, ale slova se drala přes dveře.
"Mohla, ale nechce, chce být tady a mně už to leze na nervy, furt se na ni muset koukat." Pod víčky mě pálilo, já to věděla. Nenávidí mě a myslí jenom na to, jak by se mě zbavil.
"Přijď domů k mámě, popovídáme si o tom." Kirsten nasa­dila soucitný tón a já úplně viděla, jak se na ni usmál. Nevsta­nu ani za nic, i kdybych měla zůstat v posteli celý ďen.
Začali se bavit o fotbale Jesperova mladšího bráchy a o zá­pase, který ho čekal ten den odpoledne. Kapitola "problém s Marií" tedy byla pro tentokrát uzavřena, ale já na to nezapomenu nikdy. Pomyslela jsem na sebevraždu, to by ode mě hned měli všichni pokoj. Jenže tenkrát s prášky to nevyšlo a podře­zat si žíly, to jsem si netroufala. To byla pro mě naprosto ne­snesitelná představa a skočit ze Svendborgsundského mostu zrovna tak. Strach z výšek by mi nikdy nedovolil dojít ani na okraj.
Poďívala jsem se na hoďinky, bylo ďeset. Sakra, to budu asi brzo muset vstát, jinak mě "tchyně" nakonec ještě přijde vzbu­dit. Panebože, nemůžu přece vstát, když mě všichni nenávidí. Utřela jsem si slzy a ještě jednou polkla, než jsem vstala. Šla jsem si hned do skříně najít nějaké oblečení.
Pár týďnů předtím mě Jesper jednou ráno poprosil, abych se převlékla v koupelně.
"Proč?" zeptala jsem se.
"Jen tak." Pohled měl oďvrácený a mně bylo hněď jasné, že se prostě nevyďrží koukat na moje ošklivé tělo. Rychle jsem se oďešla převléknout do koupelny a od té doby jsem si brala prá­dlo vžďycky s sebou a oblékala se tam. Večer jsem si v koupel­ně natáhla na noc legíny a mikinu, když jsem si tam šla vzít projímadlo.
"Dobré ráno." Jesper a jeho rodiče se usmívali, když jsem otevřela dveře oblečená ve třech vrstvách oblečení.
"Spala jsi ďobře?" Jesper si mě měřil pohledem.
"Přímo výborně." Roztomile jsem se na něj usmála, ale v duchu bych ho nejradši zabila. Jestli se někdy uzdravím, tak se s ním rozejdu. Nikdy bych nedokázala zapomenout na tyhle měsíce, kďy mi kažďý den dával pocítit, že jsem naprostý zkra-chovalec.
Jenomže na stěhování domů k mámě jsem prostě ještě neby­la dost zďravá. Od okamžiku, kdy jsem si naordinovala odchoď z nemocnice, jsem až do současnosti přibrala jenom kilo a půl
a bála jsem se, že by pro mě dojíždění do školy bylo příliš vyčerpávající. Na druhou stranu u něj už to také dlouho nevy­držím, když vidím, jak by se mé nejradši zbavil.
Takové myšlenky mi vířily hlavou, když jsme lehce konver­zovali nad stolem se snídaní, sestávající ze spousty housek a vánočky. Neměla jsem nejmenší chuť udělat jim tu radost, že bych si jednu vzala. Místo toho jsem si nalila do hrnku kafe a zapálila si cigaretu.
"Ty nebudeš nic jíst?" podíval se na mě vyčkávavě Jesper.
"Ne, snídani vynechám." Matka se na něj chápavě podíva­la. Měla jsem chuť nahlas vykřiknout, že moc dobře vím, že mě mají plné zuby, ale to jsem samozřejmě nemohla. Kam bych asi tak šla, dovolila by mi máma vůbec, abych se přestě­hovala zpátky k ní? Telefonovaly jsme si každý den, ale já jsem jí samozřejmé lhala ohledně své váhy. Byla přesvědče­ná, že jsem se dostala na 38 kilo, ve skutečnosti jsem však vážila 35,5.
"Přišel ti dopis, Jespere." Podívala jsem se přes stůl na jeho matku.
"Od koho?"
"Až z USA." Řekla to, jako by oznamovala největší událost roku. Až z Ameriky! Jako by to bylo něco zvláštního - občas byli neuvěřitelně provinční.
"Od Pam?" Jesperovi svítily oči jako hvězda betlémská a mně se stáhlo hrdlo. Zapálila jsem si další cigaretu a čekala, co Jesper odpoví. Krátce kývl na mámu a pak rozpačitě na mě. Pam, ta kráska, o které mi Jesper vyprávěl už nejmíň stopade-sátkrát.
Seznámil se s ní o pár let dříve, když byl v Americe, a byl do ní celý udělaný. Kvůli velké vzdálenosti z toho vztahu pak nic nebylo, ale teď se Pam očividně znovu hlásí do hry.
Snažila jsem se do toho dát trochu zájmu a radosti, když jsem jakoby nic prohodila: "Co ti asi tak může chtít?"
"To teda opravdu nevím, nejspíš chce jen vědět, jak se mám." To určitě, blesklo mi hlavou a kousala jsem se do rtů, abych nevypálila nějakou zlou poznámku.
"Ne, chystá se přijet do Dánska," Kirsten se blaženě usmá­la, "promiň, Jespere, nemohla jsem si pomoct a musela to ote­vřít. Bylo jasné, že to je od Pam."
"To je v pořádku, mami," usmíval se dál Jesper, "skutečně chce přijet?" Jeho matka zpozorovala, že se tvářím kysele jak citron, a měla tolik rozumu, že řekla: "Vždyť si to můžeš pře­číst sám."
Vstala jsem od stolu, šla do koupelny a zamkla za sebou dveře. Nenávidím je, nenávidím! A ta Pam jedna pitomá si při­jede zrovna teď, když vypadám jako strašidlo. Kdyby tak při­jela před rokem, ukázala bych jí, jak umím bojovat. Když se na to dívám zpětně, tak za to Jesper vlastně vůbec nestál, ale ten­krát jsem měla nulové sebevědomí, a tak jsem to neviděla.
"Co tam děláš?" Jesper bušil na dveře.
"Už jdu." Mělo to znít vesele. Promluvíme si o tom, hned jak odejdou jeho rodiče. Otevřela jsem dveře, zle se na něj podívala a na dálku se usmála na jeho rodiče.
"Ty nepůjdeš s maminkou a s tatínkem?" Hlas se mi trochu přiostřil a všechny tři obličeje se na mě naráz udiveně otočily.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama