Vím jak chutná vzduch - 7

25. prosince 2010 v 15:18 |  knihy o PPP
"Copak ty nechceš, abych zůstal doma?" Snažil se to říct hezky mile, ale kostky už byly vrženy.
"Kvůli mně nemusíš." Objala jsem se s jeho rodiči, odešla do ložnice a zamkla dveře.
"No, tak já teda půjdu s nima, uvidíme se potom."
Ani jsem se nenamáhala mu říct ahoj a rychle jsem si vlezla pod deku. Podělaný dopoledne! Jediné dobré na tom bylo, že
jsem dosud nic nesnědla, a že si tedy budu moct dovolit oběd­vat. Vystrnadila jsem Jespera ze svých myšlenek a místo toho myslela na jídlo, co bych si tak mohla dát? Nakonec jsem se rozhodla pro trochu kefíru s tabletkami sladidla.
O čtyři hodiny později jsem slyšela na příjezdové cestě fiat. Zapálila jsem si cigaretu, posadila se ke kuchyňskému stolu a předstírala, že se učím do školy.
"Ahoj, co děláš?" Obličej měl zdravě vybarvený od toho, jak byl venku, a bílý rolák mu na kráse rozhodně neubíral. Píchlo mě u srdce, když jsem pomyslela na Pam.
"A co bys asi tak řekl?" podívala jsem se na něj otráveně.
"Ses naštvaná?" rozzlobeně hodil klíčky od auta na stůl.
"A měla bych snad být, Jespere?" Hleděla jsem mu přímo do očí, těkal jimi sem a tam jako vždycky, když na něj člověk trochu zatlačil.
"Jak to mám kruci vědět. Jestli je to kvůli Pam, tak si to klidně můžeš odpustit, Marie."
"Takže odpustit, co tím vlastně chceš říct?" Teď už mě fakt naštval.
"Ty nebudeš rozhodovat, jestli má přijet do Dánska, nebo ne."
"Ne, to máš naprostou pravdu, ale mám snad právo se ze­ptat, jestli se s ní chceš vidět."
"Chci, vždyť bude bydlet u našich."
"U vašich?" Musela jsem se držet, abych nevybuchla vzteky.
"No jo, vlastně by nejradši bydlela tady, ale to by se ti asi nelíbilo!"
"Tak to si teda piš, že nelíbilo! A kde sis myslel, že bych byla já?" To už jsem byla rozžhavená do bělá.
"Vždyť by to bylo jenom na 14 dní. To bys snad mohla byd­let u matky, ne?" Tázavě se na mě podíval a já bych mu nejrad­ši jednu vrazila.
"Ne, to bych teda nemohla. Když musí za každou cenu při­jet, tak ať bydlí u vašich." Rozbrečela jsem se. Jak je ubohý.
"Nemáš proč brečet." Byl naštvaný a já brečela o to víc.
"Promiň, Jespere, jasně že může přijet, jenom prostě nechci, aby bydlela tady."
"To je v pořádku." Vstal a šel ke mně. Těsně jsem se k němu přivinula. Co bych dělala, kdyby mě opustil? Začala jsem ho líbat a podle boule na kalhotách jsem poznala, že ho to vzrušu­je. "Budeš ho muset obšťastnit," říkal mi vnitřní hlas a já po­malu rozepnula zip.
"Ses si jistá, že se spolu mužem vyspat?"
"Jo, jasně." Nebyla jsem si jistá vůbec ničím, ale nechtěla jsem riskovat, že přijde Pam a ukradne mi ho. Měla jsem na­konec radost a byla jsem spokojená. Konečně jsem se překo­nala a svlékla se. Sice pod peřinou, ale dokázala jsem donutit tělo, aby se mu poddalo. Celý zbytek večera jsme byli oba šťastní. On si prosadil svoje ohledně Pam a já našla prostředek, jak mu udělat radost.
20
Hned druhý den chtěl Jesper zase sex a já se podřídila jeho vůli. Koukala jsem do stropu, když na mně divoce přirážel, a přemítala, jestli budu žít zase normální život. Postupem času už jsem ani nedoufala, že se někdy uzdravím. I když to ve ško­le šlo dobře, cítila jsem se mimo. Neměla jsem žádnou před­stavu o budoucnosti. Čeká mě vůbec nějaká, chci vůbec něja­kou mít? Pokud bych si ji doopravdy přála, musela bych se přece jednoho dne vzdát své anorexie, která postupně zaplnila celý můj život. Bylo těžké věřit v budoucnost, když jsem večer co večer usínala s pláčem.
Od té doby, co jsme spolu zase začali spát, se můj vztah k Jesperovi trochu zlepšil. Dělalo mi starosti, že při jeho dote­cích vůbec nic necítím, ale snažila jsem se na to nemyslet. Brzy snad opět začnu toužit po tom, aby se mě někdo dotýkal - a pokud ne, tak budu prostě muset žít sama. V jedné věci jsem však měla jasno. Než s někým spát a nic při tom necítit, tak to radši nic.
Dnem i nocí se mi hlavou honily myšlenky na krásnou Pam. Nedaly se zastavit. Dost se mě to celé dotklo a štvalo mě, že to Jesper nechápe. Zanedlouho po té neděli, co si přečetl její do­pis, jsem to ještě jednou nadhodila, ale on se hrozně rozzuřil. Dal jasně najevo, že kdyby měl volit, vybral by šiji. Nemohla jsem mu to odpustit a oddávala se myšlenkám, jaké by to bylo, kdybych si tenkrát nechala Reného. Ten by na mě byl určitě hodný, utěšovala jsem se.
"Kdy přijede Pam?" Bylo mi jasné, že vstupuji na zakázané území, ale nemohla jsem si pomoct.
"Za dva týdny." Jesper si zapálil cigaretu a vstal.
"No, tak to je pěkný, neztrácí čas, co?"
Ušklíbl se: "Měl jsem pocit, že jsem ti jasně řekl, že se s te­bou o Pam už nebudu bavit."
"Promiň, ale odkdy máš výlučné právo rozhodovat o tom, o čem se bude mluvit v tomhle domě. Kdybychom se měli ce­lý den bavit na tvojí fotbalové úrovni, tak bych se z toho mu­sela zbláznit." To sedlo. Oči mu plály zuřivostí. Sice jsme se o tom nikdy nebavili, ale bylo jasné, že jsem mnohem vzděla­nější než on. Ne že bych si na tom nějak zvlášť zakládala, jen jsem měla chuť ranit ho, tak jako on ranil mě.
"Drž hubu, už tě mám s tou tvojí nemocí plný zuby."
"No tak toho jsem si fakt ještě nevšimla, ty pitomče." Praštila jsem rukou do stolu a jeho milovaná žlutá váza, vá­noční dárek od jeho máti, spadla na zem a rozbila se na tisíc kousků.
"Co to sakra děláš?" Chytil mě za ruku.
"Odstěhuju se, Jespere, já už se na tebe taky nemůžu dál kou­kat." Tak a bylo to venku. Rychle jsem si zapálila cigaretu.
"Jen si jdi."
"Taky že půjdu!" Práskla jsem dveřmi do ložnice a sedla si vztekle na postel. Ať jde do háje! Nezůstanu tady, zatraceně! Přestěhuju se zas k mámě, i kdybych měla umřít. Až ta Pam, nána jedna pitomá, přijede, máji mít.
Jesper couval s fiatem po příjezdové cestě, až kamínky odle­tovaly. Jak zahýbal za roh, malé pneumatiky jen kvílely. Mu­sel být pěkně naštvaný, když těm drahým gumám dával takhle zabrat.
"Mami, já chci domů." Přinesla jsem si telefon ke stolu v kuchyni a nalila si do sklenice s lehkou colou velký gin.
"Myslíš jako přestěhovat se sem?"
"Jo, pohádali jsme se, teď už tu bydlet nemůžu. Smím se vrátit domů?"
"Samozřejmě." Řekla to jistě a spokojeně a já si oddechla. Konečně se zase dostanu domů, pryč od toho idiota. Zavěsila jsem a pořádně si lokla, kašlu na ty kalorie navíc, stačí si vzít o pár tabletek víc.
Šla jsem do ložnice, vytahala svoje šaty ze skříní a naházela je do kufru. Naštěstí jsem nevlastnila nic než oblečení, takže jsem nepotřebovala stěhováky.
"Lindo, mohla bys pro mě přijet?" zavolala jsem svojí se­stře.
"Jo, kdy?"
"Teď, stěhuju se pryč od Jespera!"
"O.K., budu tam za 20 minut." Byla jsem jí vděčná, že se nezeptala proč. Nechtělo se mi o tom mluvit, byla jsem úplně vyčerpaná. Kufr už byl nacpaný k prasknutí, když na mě Linda zahoukala. Vláčela jsem těžký kufr za sebou a ona rychle vy­skočila z auta, aby mi pomohla.
"Copak je, bulíku." Ta stará přezdívka, která mi jinak byla vždycky protivná, mi vehnala slzy do očí.
"Chci domů k mámě, Lindo, už tady bydlet nemůžu." S po­chopením přikývla, a když zahýbala s mazdou na cestu do města, vzala mě za ruku. Neohlédla jsem se ani jednou. Klíče jsem hodila do schránky a teď buďu muset sebrat všechny síly, abych mu nevolala.
Té noci jsem nemohla spát. Linďa mi nejdřív udělala kafe, do­konce jsem snědla i půlku housky, a pak mi ustlala na gauči.
Měla jsem strach, co se mnou teď bude. To snad ani není prav­da, že jsem se jen tak přestěhovala. Kde se ve mně vzala všech­na ta zloba? Nikdy jsem svůj vztek moc najevo nedávala, ale tentokrát ano. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla na tu žlutou vázu rozbitou na tisíc kousků. Pane jo, jak ho to naštvalo, puntičkář jeden.
Schoulila jsem se s rukama kolem kolen a kývala se ze stra­ny na stranu. Ať se stane cokoliv, nikdy se k němu zpátky ne-nastěhuju. Už bych nemohla spát s mužem, kterého nemiluju. Chtěla jsem být milována taková, jaká jsem, a když to nepů­jde, tak si budu muset vystačit sama. To by asi taky bylo nej­lepší, mé tělo by aspoň mělo pokoj. Utěšovalo mě, že už se nebudu cítit vinna, že ho sexuálně neuspokojuji. Nechtěla jsem se zabývat city, chtěla jsem myslet jen na jídlo. Ještě jsem si skočila do kufru pro tabletky a pak šla spát.
"Vstávej." Máma stála s úsměvem ve dveřích. Bylo pět ho­din ráno, týden poté, co jsem se přestěhovala domů. Všechno šlo nad očekávání dobře. Bylo nám spolu opravdu fajn. Doma jsem jedla vlastně jenom jednou, večer, takže pozornost se omezovala pouze na večeři. Stejně jsme se však nemohly tak úplně shodnout na tom, co buďeme jíst. Máma samozřejmě chtěla, abych jedla co nejvíc tuků, ale to jsem odmítala. Snaži­la jsem sejí vysvětlit, zeje lepší, abych jedla málo než vůbec nic, což akceptovala. Zjistila jsem, že se mi jí lépe, když se se mnou nikdo o jídle nebaví. Dokonce jsem snědla celý karba­nátek a necítila žádnou vinu. Měla jsem z toho radost i strach zároveň. Kam to půjde dál? Už jsem to vzdala? Jak velká pak byla moje radost, když jsem o 14 dní později zjistila, že jsem nepřibrala ani gram.
Také jsem teď během dne spalovala více kalorií, když jsem bydlela u matky. Choďila jsem na autobus, z autobusu na vlak,
z vlaku do školy a pak zase nazpátek. Nebylo pochyb o tom, že jsem začala jíst víc, ale naštěstí se to na mně nijak neproje­vovalo. Každý večer jsem pokládala hlavu mámě do klína a ona mě houpala ze strany na stranu. Myslím, že měla pocit, jako bych byla její malé děťátko, a já jsem si vychutnávala její pozornost. Její radost pro mě hodně znamenala, čím byla šťast­nější, tím víc jsem jedla. Když byla občas podrážděná a ve stresu, nemohla jsem polknout ani sousto. Kolem stolu musela být naprostá pohoda, abych se dokázala přimět něco sníst.
Jesper párkrát zavolal, ale já to vždycky brzo ukončila. Oči­vidně měl strach, že jsem naštvaná a budu ho pomlouvat, ale ujistila jsem ho, že jsem jenom ráda, že jsme se nakonec shod­li na tom, že se k sobě nehodíme. Když jsem s ním mluvila naposledy, popřála jsem mu dokonce hodně štěstí s Pam. Dnes jsou z nich manželé.
"A kdy prosím tě začneš zase jíst?" Můj starší bratr si mě pro­vokativně změřil pohledem.
"To teda fakt nevím," odpověděla jsem rozmrzele.
"Ty ses prostě divná."
Rozbrečela jsem se a naštvaně se na něj otočila: "Ty tuhle nemoc sakra vůbec nechápeš a nikdy ses o to ani nesnažil." Viděla jsem mu na očích, jak mu to je líto. Bylo pro něj těžké vyrovnat se s mojí nemocí, ale nemohla jsem snést, že jsem se kvůli němu při jídle zase rozbrečela.
"Kolikrát jsi za mnou byl v nemocnici?" Skutečnost byla taková, že mě v nemocnici nenavštívil ani jednou. Bylo to vel­ké zklamání. Nebylo žádným tajemstvím, že nesnáší nemocni­ce, ale měla jsem tak nějak pocit, že by měl být schopný se přes ten strach přenést. Potřebovala jsem mít jistotu, že mě má moje rodina pořád ráda, i když už nejsem taková jako dřív.
Často jsem jim říkala, jak moc pro mě znamenají, takže mě hrozně bolelo, když to neopětovali. Vstala jsem od stolu a šla do kuchyně. Už jsem nedokázala pozřít ani sousto. Nálada by­la na bodu mrazu.
"Promiň, Marie," André se za mnou vytratil do zahrady.
"To je dobrý," brečela jsem, "jenom kdybys věděl, jaké to je žít podle toho, co ti přikazuje hlas uvnitř hlavy. Kdyby to jen trochu šlo začít zase normálně jíst, aby všichni mohli být šťast­ní, tak už bych přece dávno začala."
"To chápu." Objal mě a já jeho s vděčností taky. Zbytek ve­čera jsem dělala, jako že se nic nestalo, ale v duchu jsem bre­čela. Nejmíň ze všeho jsem si přála, aby kvůli mně byli v rodi­ně nešťastní, a přitom se mi právě to povedlo. Nedokázala jsem se přimět sníst ani půlku housky k večerní kávě, jak jsem teď byla zvyklá. Pocit, že jsem zklamala, mě dusil v krku a žádné jídlo jsem si nezasloužila. Ten večer jsem snědla 32 tabletek, jejichž účinek jsem naplno pocítila hned ráno ve vlaku.
21
Od té doby, co jsem se přestěhovala do Odense, jsem se neví­dala s nikým kromě matky. Dojíždění mi bralo veškerou ener­gii a nikdo mi nenavrhoval, že by mě navštívil. Měla jsem jed­nu kamarádku, bydlela u Faaborgu, seznámila jsem se s ní už dávno. Jmenovala se Karina, taková milá holka, a byla u svěd­ků Jehovových. Jejich pohled na svět jsem sice nikdy nechápa­la, ale ona mi byla sympatická. Řekla jsem si, že nevadí, že věří v něco jiného než já, jen když o tom nebude vykládat ho­diny a hodiny. Líbilo se mi, jak jednala s lidmi, a všichni o ní říkali, že je milá a ochotná.
Samozřejmě, že jsem ji navštívila několikrát u ní doma, ale nad jejich domem jako by visel černý mrak. Nikdo se tam na­hlas nesmál a před každým jídlem se modlili. Já jsem byla od­jakživa věřící, byla jsem zvyklá modlit se před usnutím, ale takhle před jídlem to bylo jiné. Ráda bych ji navštěvovala čas-těji, ale připadalo mi, že to v rodině neradi vidí. Chování jejích rodičů jasně prozrazovalo, že si nemyslí, že bych pro ni byla dobrá společnost. A to dokonce i přes to, že o mně nic nevědě­li, asi byli přesvědčení, že nejsem tak hluboce věřící, jak by člověk podle nich měl být. Většinou jsme si tedy jen volaly a to mi vyhovovalo. Odpadlo tak společné stolování, při kte­rém bych se určitě nevyhnula tomu, že bych toho snědla víc, než kolik bych vlastně chtěla.
Karina chodila o třídu výš a k ní do třídy chodil jeden moc
fajn kluk, jmenoval se Claus. Všimla jsem si ho hned ze začát­ku, co jsem přišla do školy, ale jenom mě napadlo, že by to s ním stálo za to, a hned jsem na něj přestala myslet. Ale teď, když jsem byla zase sama, pořád jsem se na něj Kariny vyptá­vala. Nejenže je hezký, ale je i chytrý a milý, odpovídala. Skvělá kombinace! Vždycky o polední přestávce jsem jenom seděla a mohla si oči vykoukat. Nosila jsem pořád tři vrstvy oblečení, ale váha mi stoupla na 36,5 kilo a cítila jsem, že jeho zájem roste. Každý koneckonců věděl, že jsem byla dvakrát miss Dánska a že jsem žila nějakou dobu v cizině. To, že jsem byla tak hubená, mu zřejmě nevadilo a zanedlouho už jsme si vyměňovali žhavé pohledy.
Uteklo několik týdnů, než jsme spolu prvně promluvili, by­lo to jednoho dne, když jsme na něj cestou domů s Karinou náhodou narazily v autobusu. A netrvalo dlouho, než jsem z něj dostala, zeje sám. Když jsem mu zamávala na rozlouče­nou a šly jsme s Karinou polní cestou domů, byla jsem šťastná. Odpoledne jsem pak snědla dvě housky bez jakéhokoliv pocitu viny. Bylo mi jasné, že nemůžu s někým chodit, dokud vypa­dám takhle, a že bude nutné přibrat. Jinak můžu na Clause za­pomenout. S Karinou jsem o tom nemluvila. Ona byla přece přesvědčená, že trpím nějakou střevní chorobou a že svoji vá­hu nemůžu sama ovlivnit. Chtěla jsem ji poprosit, aby Clauso-vi řekla, že jsem nemocná, ale že už se to pomalu zlepšuje.
Celý zbytek dne jsem měla na tváři úsměv a doma jsem o něm vyprávěla mámě. Měla ze mě radost a já snědla celou housku nadšená z toho, že už to zase začínám být já. Znovu jsem v sobě objevila cit pro druhé pohlaví, a když jsem se nad tím hlouběji zamyslela, nepřipadalo mi už ani pomyšlení na sex nijak hrozivé.
Když jsem následujícího dne viděla Clause ve škole, byla
jsem si už jistá, že ho musím mít. Ale jak to mám proboha udělat? Asi by nechtěl chodit s holkou, která vypadá jako tyč­ka od fazolí. Mohl by mít kteroukoliv. Přesto jsem se s ním dál bavila a o pár týdnů později mě pozval k sobě. Bydlel s rodiči ve Faaborgu. Ráno jsem si oblékla bílý svetřík a modré levis-ky. Když jsem vyrážela z domu, byla jsem sama se sebou spo­kojená. Dohodli jsme se, že pojedeme spolu autobusem.
Byla jsem ráda, že mě vzal k sobě domů, takže nemusíme mezi lidi. Šli jsme na procházku s jeho psem podél vody a ko­lem páté přišla domů jeho máma a uvařila jídlo. Byla na mě hrozně milá a nevyptávala se, proč jsem tak hubená. Claus jí určitě už řekl, že jsem nemocná, a ona dělala jako že nic, když jsem jedla. Musím přiznat, že jsem toho snědla víc než nor­málně, a kupodivu jsem kvůli tomu neměla žádné výčitky.
Domluvili jsme se, že se sejdeme zase za týden - znovu u něj doma. Neustále jsem na něj myslela, byl tak skvělý, ale jak bych mohla s někým chodit, když vypadám takhle?
Večer před návštěvou jsem dospěla k rozhodnutí, že už se s ním nesmím dál vídat. Zavolala jsem mu, že jsem onemocně­la a že si spolu můžeme promluvit, až mi bude lépe - tak jsem získala čas na rozmyšlenou. Následující dny jsem chodila za školu, abych ho nepotkala.
Dva dny poté, co jsem odmítla jít ke Clausovi na návštěvu, jsem najednou slyšela na příjezdové cestě auto. Podívala jsem se z okna a on to byl Claus v autě svých rodičů. Panebože, co mám dělat? Když otevřu dveře, tak mě možná na uvítanou po­líbí, k tomu jsem neměla odvahu. Hrozně jsem se bála, že se mě bude dotýkat a já to nezvládnu. Šla jsem rychle do koupel­ny, a když se o dvě minuty později ozval zvonek, lehla jsem si na podlahu. Ježíšmarjá, jen aby nešel k oknu. Doplazila jsem se ke sprše a sedla si dovnitř. To už klepal na jedno z oken do
obýváku. Co teď? Snad mě neviděl. Bylo mi to strašně trapné, ale nemohla jsem jít otevřít.
Když jsem slyšela auto odjíždět, dala jsem se do pláče. Proč jsem mu jenom nemohla otevřít? Možná bych ho mohla obe­jmout, ale co potom? Na věky bych ho zadržovat nemohla. Za nic na světě bych mu neukázala svoje ošklivé tělo. Běžela jsem do postele a přetáhla si deku přes hlavu. To to se mnou zašlo pěkně daleko! Když si vezmu, že mi víc záleží na jídle než na tom, aby mi bylo dobře. Pokud brzo nepotkám někoho, kdo mi pomůže, tak se budu muset zabít. Tohle se už dlouho vydržet nedá.
22
Váha ukazovala 36,2 kilo. Byla sobota ráno, právě jsem vstala. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a pocítila odpor k tomu, co jsem tam viděla. Na obličeji se projevoval nedostatek důle­žitých vitaminů. Kůži jsem měla skoro průhlednou a oči se zdály být na ten poznamenaný obličej příliš velké.
Dohodly jsme se s mámou, že s ní pojedu nakupovat. Jezdí­vala jsem s ní každý víkend, hrozně ráda jsem chodila po ob­chodě a prohlížela si potraviny. Dávaly jsme si pak obě smeta­novou zmrzlinu, byl to už takový rituál. A bylo pro mě hodně důležité, že to bylo právě v nákupním středisku Rosengaard. Asi proto, že jsem při jídle mohla sledovat lidi kolem. Čím více živo kolem mě bylo, tím jednodušší pro mě bylo jíst.
Na zmrzlinu jsem se těšila už po cestě autobusem. Měla jsem přesně rozmyšlené, jak velkou zmrzlinu si dám a čím si ji ne­chám posypat. Máma párkrát řekla, že zmrzlinu nechce, to jsem si pak taky nedala. Bylo důležité, že dělala, jako by bylo úplně normální jíst zmrzlinu, i když to bylo v únoru. Když jsme přije­ly z nákupu domů, byl čas na oběd a zase pro mě bylo podstatné, že si máma taky něco vzala. Co byla dospělá, tak nikdy neoběd­vala, takže se musela do oběda nutit, aby přiměla k jídlu i mě.
Od odchodu z nemocnice jsem několikrát zavolala Lesliemu, aby věděl, že jsem v pořádku. To rád slyšel a domluvili jsme
se, že se setkáme v den, kdy budu vážit 48 kilo. Bylo těžké uvěřit tomu, že takový den někdy přijde, ale jednou v noci jsem zažila něco, co znamenalo bod obratu.
Máma a já jsme si právě lehly do postele. Zvykla jsem si spát u ní. Často jsem ji držela za ruku, než usnula. Když jsem si přetáhla peřinu, bylo mi divně. Zdálo se mi, že v pokoji je ještě někdo kromě mě a mámy. Cítila jsem přítomnost nějaké­ho člověka, kterého nebylo vidět. Ale kdo by to mohl být? Ne­znala jsem nikoho, kdo umřel, takže pokud by to byl duch, tak kdo vlastně? Máma mi dovolila zapálit si v ložnici cigaretu, abych se uklidnila. Cítila jsem neklid po celém těle, a když jsem po půlhodině zhasla světlo, bylo to ještě horší. Pomodlila jsem se večerní modlitbičku a zavřela oči.
Najednou mi bylo jasné, že umírám. Spatřila jsem ten všeo­becně známý tunel orámovaný nádhernou oranžovou září.
"Mami, mami! Umírám!" Mámu, která už spala, probudilo moje zoufalé volání.
"Co to proboha říkáš, Marie?"
"Mami, myslím, že umírám, když zavřu oči, tak vidím stát muže na konci tunelu."
Máma vstala a rozsvítila. "Co mám dělat?" zeptala se. Mu­selo na mně být vidět, že to myslím vážně, protože máma vy­padala vystrašeně.
"Vím jenom to, že musím zůstat vzhůru, protože jestli usnu, tak umřu."
"To budeš vzhůru celou noc?" zeptala se.
"Jinak to nejde! Nechci umřít!" Dala jsem se do pláče a má­ma, která jinak v ložnici nikdy nekouřila, si zapálila cigaretu.
"No, tak to se musíme udržet vzhůru."
Nikdy jí nezapomenu, že mě tehdy v noci brala vážně. Jsem
si naprosto jistá, že kdybych tu noc prošla tunelem, byla bych už mrtvá. Několikrát během noci máma málem usnula, ale já jsem na ni neustále mluvila. Dokonce jsem vypila sklenici podmáslí s tabletkami sladidla a snědla půlku housky.
Když ráno vycházelo slunce, rozhodla jsem se, že se vzdám svého hladovění a budu se snažit uzdravit.
Doslov
Období, které následovalo po tomto rozhodnutí, bylo neuvěři­telně těžké. Do té doby se všechno točilo kolem jídla a já se teď musela snažit, aby můj život naplnilo něco jiného. Brečela jsem skoro každý den a několikrát jsem do toho málem spadla zpátky, ale můj zážitek smrti mě přesvědčil o tom, že lékaři měli pravdu, když říkali, že bych na to mohla umřít.
Když jsem po týdnu vážila 37 kilo, málem jsem se opět pře­stala ovládat, lákalo mě začít dát se znovu do boje a pokračo­vat v hladovění. Naštěstí však někde uvnitř mě bylo malé dítě, které křičelo a dožadovalo se péče. Musela a chtěla jsem být sama na sebe hodná a naučit se, že je jedno, kolik vážím. Hlav­ní je, aby mi bylo dobře.
Máma nemohla uvěřit tomu, že ta noční můra je u konce, i mně samotné to koneckonců trvalo více než měsíc plný bojů, než jsem si byla úplně jistá, že teď už opravdu chci být zdravá. Ale jakmile jsem se definitivně rozhodla, mohla jsem najeď-nou jíst úplně normálně. Bylo to nádherné dát si něco k jídlu a mít z toho požitek. Mnohokrát jsem brečela radostí nad tím, že jsem dostala ještě jednu šanci. Šanci stát se úplným a doko­nalým člověkem.
Dnes je to už jedenáct let, co jsem se vrátila z Japonska. A ko­lik se toho za ty roky stalo! Vdala jsem se, rozvedla, porodila dítě a teď žiju s dvouapůlletou Victorií sama. Až teprve po mnoha letech jsem se odhodlala vypovědět, že mě kdysi dávno málem zabilo neurotické odmítání jídla. Tajila jsem to v pod­statě kvůli tomu, že mi bylo příliš trapné o tom vyprávět lidem v okolí. Neměla jsem odvahu prozraďit jim, že za tou hezkou fasádou byla - a pořád je - velmi zranitelná dívka. Až teprve postupem času jsem díky studiu psychologie pochopila, že jsem taková, jaká jsem, a zeje normální mít jak silné, tak i své slabé stránky.
Při pohledu zvenku to vypadá, že mám v životě všechny předpoklady být šťastná. Zčásti jsem se sama podílela na vy­tváření obrázku mladé ženy, která má život zcela ve svých ru­kou. V některých obdobích byla pravda ovšem úplně jiná, ale většina lidí snad pochopí, pod jakým tlakem se občas každá známá osobnost ocitá. Sedm let jsem moderovala Kolo štěstí a nyní, kdy píšu tento doslov, je to právě pět dní, co jsem se dozvěděla, že tento pořad končí. V tu chvíli mi to bylo hodně líto, ale po pár dnech mě to přešlo a teď už vím, že místo mo­derování budu mít možnost psát, kromě jiného i knížky, o čemž jsem vždycky snila.
Za napsáním této knihy stojí moje současné povolání psy-choterapeutky, které vykonávám vedle práce pro televizi. Ve své praxi jsem se setkala s mnoha mladými dívkami s poruchámi příjmu potravy a doufám, že moje kniha pomůže někte­rým z těch, které jsou nemocné právě nyní. Dále doufám, že v ní příbuzní a další zájemci najdou malé poučení o této kom­plikované nemoci.
Bylo krásné psát tuto knihu, ale zároveň velmi těžké. Muse­la jsem se probírat všemi těmi pocity, které jsem po mnoho let skrývala. Smála jsem se i plakala, ale nejlepší na tom je, že jsem tím udělala skutečnou tečku za svým anorektickým ob­dobím.
Postupem doby jsem došla k poznání, že člověk musí milo­vat sám sebe, aby dokázal milovat ostatní. Mylně jsem se do­mnívala, že získám sebedůvěru díky tomu, že budou lidé obdi­vovat můj zevnějšek. Jenže sebevědomí není to samé jako důvěra v sebe sama, a tak bych chtěla poprosit každého, kdo bude číst tuto knihu, aby se staral o ono dítě, které se nalézá v jeho nitru. Sama jsem zašla až na nejzazší mez, kdy jsem cítila, že nemá cenu žít dál. Dnes jsem však vděčná za to, že jsem nalezla sílu se uzdravit.
Můj partner, Jakob, který mi byl při práci na této knize neu­věřitelnou oporou, se mě občas ptal, zda nejsem ve svém vy­právění až příliš otevřená. Na to jsem mu mohla pouze odpo­vědět, že pokud bych nebyla stoprocentně poctivá, nemělo by to pro mě ani pro vás žádnou cenu. Někdo bude možná šoko­ván absolutně otevřeným líčením mých pocitů, ale život mě kromě jiného naučil jednu věc: člověk je takový, jaký je, a za tím by si měl stát.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama